Brzy jsem měla návštěvu. Přišla za mnou Wendy, že se mi chce omluvit. "Před dvěma týdny za mnou přišel můj bratr s plánem na mé odproštění od viny. Chtěl to hodit na tebe. Zprvu jsem samozřejmě nesouhlasila, ale později s přihlédnutím k tomu, že jsi taky nenormální, jsem na to kývla. Vím, že jsem neměla a že se na mě zlobíš, ale přišlo mi to jako jediné rozumné řešení." To nemůže myslet vážně. Ona ho nechala, ať to na mě hodí. A on mě jen využíval. Bylo mi hrozně. "No doufám, že ti to aspoň k něčemu bylo." "Ne," povzdechla si. "Všichni mě teď vidí jako spolupachatele. Možná kvůli tomu, že jsem se s tebou bavila a možná prostě vypadám jako vrah. Já nevím. Každopádně mi to nepomohlo a cítím se kvůli tom hrozně. Neměla jsem to dovolit. Víš, brácha to se mnou myslí dobře, ale někdy to prostě přepískne." Tak to bylo slabé slovo. "Nepovídej." Wendy si povzdechla. "Já...já ti to chci vynahradit. A mám plán, jak se odsud dostaneš." "Hmm?" Tak to mě překvapovalo. "Lidé tě berou jako tu, co umí ovládat démony. Tak jim dej, co chtějí." "Cože?" Zvedla jsem jedno bočí. "Netvrď mi, že tady žádní nejsou." "Jsou." "Tak vidíš, zkus se s někým spřátelit. Přemluv ho, aby ti pomohl a dostal tě ven." "A co pak?" Řekla jsme, když dlouho mlčela. "Pak tě naučím se skrývat. Za ty roky jsem se to naučila celkem dobře." "Hm.." Věděla jsem, že tohle není můj styl života. Stále se schovávat. Nechci to dělat. Ale jinou možnost asi nemám, tak jsem souhlasila.
Den na to jsem si všimla jednoho zajímavého démona. Tvářil se smutně a sešle. A také celou dobu chodil kolem. Myslím, že byl jako dozorce. "Ehm...ahoj." Nic chytřejšího mě prostě nenapadlo. Nevšímal si mě. "Nezasloužím si aspoň trochu komunikace, když už mi moc času nezbývá?" Řekla jsem smutně s pohledem do země, abych tomu dodala na důvěryhodnosti. "To bylo na mě?" Trhl sebou. "Ano. A Vy jste mě ignoroval." "Já...nejsem zvyklý, že na mě někdo mluví. Všichni si mě tady snaží nevšímat...v lepším případě. V tom horším po mně něco hodí nebo se mi posmívají." "To bych nikdy neudělala." To byla pravda. "Vážně? Tak to se divím. Proč jsi tady?" "Křivě mě obvinili z vraždy a nenormální očividně nemají nárok na nějakou obhajobu." "Aha. No neboj se, my to taky nemáme jednoduché. Podívej, duchů si každý všímá. Přijdou jim strašně super a dokonce i někteří čistí je vyvolávají, chtějí si s nimi povídat a jsou nadšení, když se jim to povede. Ale my? Jen proto, že máme schopnosti a leccos dokáže, jsme ti špatní. Lidé se náš štítí. Nenormální si nás snaží nevšímat, aby si zachovali tvář a ostatní si na nás vybíjejí svoje komplexy. A přitom by si člověk řekl, že je to přeměna duše tak jako tak, ale není." "Stejně jako čistý si není rovný s nenormálním." "Ano." Páni, kdo by řekl, že si budeme tak stejní. "Ale my neovlivíme, jak se narodíme." Dodala jsem. "To ani my ne." "Vážně?" To mě překvapilo. Vždycky jsem si myslela, že to má nějaký řád nebo systém. "Jo. Je to jako sázka, nikdy to neovlivníš. A někdy prostě skončíš jako démon. Démon, kterého se lidé straní. Až na tebe...což je trochu zvláštní. Proč jsi mě vlastně oslovila?" Pravdu mu říct bohužel nemůžu. Teď je mi ho líto a ve své podstatě mu i rozumím, ale předtím jsem měla prostě jiný důvod. "Nechci tu být sama. A vypadal jste také osaměle, tak jsem to zkusila." "No páni, ty mi vykáš? Tolik úcty bych nečekal." "Já si na tyhle předsudky nehraju." Usmála jsem se.
Brzy jsme si povídali víc. Teď mi bylo jedno, že na mě kvůli tomu ostatní pohlížejí shora. Tak jako tak jsem byla ve vězení odsouzená k smrti, tak co můžu ztratit?
Brzy jsme se sblížili a já se ho konečně zeptala, jestli by mi pomohl ven a on k mému překvapení souhlasil.
Toho večera, když měl jeden ze strážníků hlídku, se zvedl do vzduchu a uhodil mu hlavou o mříže. Jakmile se skácel k zemi, sebral mu klíče a odemkl mi. Ostatní jen zírali, ale nic neřekli. Možná byli až moc překvapení, možná to budilo respekt a nechtěli dopadnout stejně. Začala jsem utíkat.
Vyběhla jsem ven a lidé na mě okamžitě začali ukazovat a pokřikovat. "To je ta vražedkyně! Ta nenormální!" Bylo mi to dost neříjemné a došlo mi, že se nemůžu schovávat. Možná bylo na čase udělat pravý opak. S démonem po boku jsem si to namířila přímo k radnici. Houf lidí nám byl v patách. Všichni přitom křičeli nadávky, ale já se nevzdala.
U radnice jsem vylezla na vyšší plochu, abych vyčnívala nad ostatní a udržela si od nich bezpečnou vzdálenost. Jakmile mě ostatní doběhli a vytvořil se kolem velký hlouček lidí, začala jsem mluvit. "Jsem tady, abych vám nejdřív něco řekla a bylo by fajn, kdybyste mi to umožnili. Chci vám ukázat, že nejsme tak špatní, jak si myslíte. Ano, myslím nás nenormální." Při mém sebevědomém vyslovení tohoto slova se zvedl poprask. Všichni si začali povídat. "Utekla jsem z vězení. A víte jak? Pomohl mi démon. A uhodil dozorce do hlavy. Slyšíte? Nezabil ho. A mohl to udělat." Otočila jsem se vpravo, kde stál můj komplic. "Udělal bys to?" Na chvíli se zamyslel, pak popadl křídu a na stěnu radnice napsal velké ANO. "Ale já to nechtěla. Já lidi nechci zabíjet a už vůbec ne tímto způsobem. Stejně tak jsem nezabila ani Zacha, jak si všichni myslíte a jsem si jistá, že to neudělala ani Wendy. Možná to byl někdo z nenormálních, ale čistí zabíjejí stejně tak. Jen jim to prochází. Myslíte si, že jste lepší, když nevidíte démony? Tak, já vám něco povím...vy ty démony máte uvnitř sebe. Vytvořili jste si je sami tím svým chováním a přístupem k nám. Nikdy jsme vám neublížili...ne víc než vy nám. A přesto nás odsuzujete na první pohled. Můžete si mě zatknout. Klidně mě i zabijte, ale pamatujte, že tím se svého pocitu viny nezbavíte. Budete s ním muset žít. Jo a ještě něco...všechny nenormální se vám stejně nepodaří zabít. Možná, že už nás přestane bavit být utlačování." A navzdory mému očekávání si pro mě nikdo nedošel. Všichni jen diskutovali. Náhle se tam z ničeho nic vynořil John a stoupl si vedle mě. Ukázal na mě prstem. "Tak na co čekáte, seberte ji! Je nenormální, zabte ji!" "Johne?" Wendy na něj vyděšeně zírala. "Nenormální si nezaslouží žít!" "Johne, ale já jsem tvá sestra. To chceš, aby zabili i mě?" Neodpověděl. "Johne, proč to dělaš?" Stoupla si k nám. "Já už to chápu. Chceš se mě zbavit. Chceš se mě zbavit, protože něco tuším.. To ty jsi zabil Zacha!" "Co to plácáš? Vidíte? Je to blázen! Ona mě tady obviňuje!" Cukal se. "Já vím, jak to bylo. Zabil jsi ho, protože byl nejstarší a ty jsi chtěl dědit. Proč jsi ale nezabil mě? Asi jsi doufal, že mě odsoudí hned a zabijou mě, že?" "Ale nebuď směšná. Jsi nenormální, ty bys nikdy nic nedostala tak jako tak." Nestačila jsem se divit. "Tak to mě těší, že k tomu přistupuješ takhle. Teď už jen, jak si to provedl..." "Oblafnout ostatní bylo snadný. Všichni jsou tu tak posedlí nenormálníma a démony, že jim ani nejsou divné falešné důkazy. Stačí jen zinscenovat vraždu, mít alibi a někoho, na koho to můžeš hodit. Pak tě nechají být. A nikdo z nich si ani nevšimne, že to provedl někdo z nich...někdo čistý." V tu chvíli ho sebrala policie. Vlastně se tu veřejně přiznal, tak co čekal. Také to bylo asi poprvé, co byl zatknut někdo čistý. Neuvěřitelné.
My s Wendy jsme pak pokračovaly dál. Ukázaly jsme městu, že nenormální jsou stejní lidé jako oni, jen prostě vidí duchy a démony. A že vlastě ani ti nejsou špatní.
Měsíc na to byste naše město ani nepoznali. Všichni byli rovnoprávní a šťastní. Démonů si lidé vážili stejně jako duchů a nenormální už nebyli tak nenormální, jak se o nich říkalo. Všechno bylo v pořádku a to stačilo jen poukázat na zcela zřejmé věci. Někdy stačí málo, aby to opravdu všechno změnilo. Jen lidem musíte otevřít oči.
Tento příběh jsem napsala, abych ukázala, jak absurdní je někoho odsoudit kvůli tomu, jaký je. Lidé by si měli být rovnoprávní a je hloupé, že to často platí jen na papíře. Mrzí mě to a doufám, že se někomu někdy podaří tohle změnit.







