close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Šťastný konec 1 část(82)

14. srpna 2015 v 14:41 | WhitEvil |  Šťastný konec (první část)
"Mami," zalknula jsem se. "Co tady děláš?" Máma šla ke mně a bez odpovědi mě objala. "Ráda tě vidím." Usmívala se na mě. "Mami, ale já tomu nerozumím, proč jsi tady?" "Zavolal mě sem pan Rossel. Chce, abych si s tebou promluvila o tom našem rodiném..ehm..prokletí." na chvíli se odmlčela. "Takže tys o tom věděla?" Zůstala jsem na ni překvapeně zírat. "Věděla jsem, že se v naší rodině něco takového vyskytuje, jen jsem nevěděla, k čemu to je. Dokud jsem se nepotkala s tím mužem, který mi pověděl o spojitosti s diamantem a těmi dalšími věcmi." Nepřestávala jsem se divit. "Takže ty tomu věříš?" "No rozhodně tomu věří on…a ty taky, takže nemám jediný důvod, proč bych tomu nevěřila." Usmála jsem se. "A řekneš mi teda, o co jde?" Mamka se posadila ke stolu a začala vyprávět.
"Podle všeho jsou tady ty poklady už hodně dlouho. Lidé si je mezi sebou předávají, kradou, vedou se o ně boje, další se hledají, ale přitom o nich většina lidí ani neví. Existuje několik skupinek, kolik po nich jde, ale až je najdou, zjistí, že nemají hlavní ingredienci, což jsi ty. To ty je totiž dokážeš všechny spojit dohromady." Zalapala jsem po dechu. "Dědí se to v naší rodině po generace. Nevím, kde přesně se to v nás bere, ale je to skutečné. A projevuje se to jen díky svitku, který jste teď nalezli. A pokud opravdu vidíš, co ostatní nevidí, jsi předurčená ke spojení všech pokladů." "Ale jak to mám udělat? Vždyť o tom nikdo nic neví." Mamka jen pokrčila rameny. "Nejspíš se to v tobě prostě z ničeho nic objeví, stejně jako teď s tím svitkem." Nevěděla jsem, co na to říct. Bylo toho na mě hodně. Ještě ráno jsem byla obyčejná a stejná jako všichni ostatní a teď jsem najednou něčím úplně odlišná. "Takže vy jste mě sem vlastně poslali, abych naplnila svůj osud? I když jste věděli, že je to nesmírně nebezpečné?" Zdlouhavě jsem se na ni podívala. "Zlatíčko, chci, abys věděla, že já ani táta si nepřejeme nic jiného, než abys byla v bezpečí. Ale v té době, když si přišla s tím nápadem, že půjdeš sem, jsme opravdu potřebovali peníze, Archie potřeboval peníze. A tohle byl způsob, jak peníze získat. A my věděli, že to dokážeš. A báli jsme se o tebe, to víš, že jo, ale věděli jsme, že by ses také vrátila domů, kdyby toho na tebe bylo příliš nebo kdyby ses bála o svůj život. Věřili jsme v tebe a vždycky budeme." Při poslední větě jí ukápla slza. "Mám vás ráda." Objala jsem ji. "A jak se vůbec vede Archiemu?" Máma se usmála. "Je mu fajn. Často se na tebe ptá, chybíš nám doma. A kdyby to bylo bezpečné, rozhodně se nám někdy zase ozvi. Potřebujeme vědět, že jsi v pořádku a děláme si jen zbytečné obavy." Přikývla jsem. Pak do místnosti vstoupil Benedict a vzal moji mámu zpět. Na rozloučenou jsem ji ještě dlouze objala. "Už teď se mi stýská." Šeptla jsem jí do ucha. Máma měla opravdu na krajíčku, tak jsem se nezdržovala dalším srdceryvným loučením, jen jsem jí zamávala, než zmizela.
Chvíli jsem tam jen tak seděla..sama. Pak přišli ostatní. Vypadalo to, že mají spoustu otázek, ale byli natolik ohleduplní, že se mě aspoň teď na nic neptali. Všichni mě jen objímali a podporovali, i když pravděpodobně sami ani moc nevěděli, co na to mají říct.
Vernon mě večer uložil do postele, dal mi pusu na čelo. Pak se jen otočil na bok a za chvíli usnul. Mně moc usnout nešlo. Chvíli jsem se převalovala a pak jsem si šla vzít dolů nějaké jídlo. Vzala jsem si housku a udělala jsem si čaj. Jedla jsem pomalu, unavená jsem nebyla, i když jsem pravděpodobně měla být po tak náročném dni. Přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem tak nějak o všem, o dalších úkolech, o pokladech a tak nějak o budoucnosti. Z hlubokého myšlení mě vytrhla až Melisa. Nejdříve vrzly dveře a já jsem sebou cukla. "Becky?" Řekla rozepsale. "Jo," měla jsem chraplavý hlas. "Taky máš hlad?" "Spíš nechuť spát." Sedla si ke mně. "Chceš si o tom promluvit?" Pokrčila jsem rameny, protože jsem si tím sama nebyla vůbec jistá. "Hale, my všichni tě pořád budeme brát stejně. Jsi stále ta samá Becky, kterou máme rádi a nikdo na tom nic nezmění." Pokusila jsem se o úsměv. "Ale já sama sebe už nemůžu vnímat stejně a co víc, už nemůže stejně vnímat ani naši rodinu." Mel mě objala. "Buď ráda, že jsi něčím výjimečná. Jsi originál." Přikývla jsem. Musela jsem jí dát za pravdu. "Mám vás fakt ráda." "Vždyť mi tebe taky." Usmála se na mě. Vzala si jablko a šla pomalu nahoru. "Jo a možná bys měla jít za chvíli za Vernonem, slyšela jsem, jak se pořád převaluje, myslím, že taky nemůže spát. Možná byste si mohli spolu popovídat. Myslím, že on by ti dokázal pomoct líp než já." "Dobře." Dojela jsem tedy a vrátila jsem se do postele.

S Vernonem jsme si povídali do noci. Musím říct, že se mi trochu ulevilo. Vernon mi vždycky uměl pomoct a byla jsem ráda, že se mě tak zastal a uklidňoval mě. Bála jsem se, že mě třeba už nebude mít rád, když vidí, že jsem tak trochu blázen..no..při nejmenším nejsem normální.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Oblíbená postava z hlavní čtveřice?

Becky 0% (0)
Mark 100% (1)
Melisa 0% (0)
Vernon 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama