Tento článek jsem se rozhodla napsat ze dvou důvodu a to, že něco podobného už plánuji delší dobu a také se mě pořád můj bratr ptá, proč pořád tak píšu, jelikož doma často prohlašuji, že musím psát. Doufám tedy, že se bude líbit a aspoň nějaké důvody pochopíte.
1) Vypsat se
Vždycky, když jsem se cítila špatně, jsem se potřebovala někomu svěřit. Zároveň ale nechci, aby kvůli mým starostem byli smutní i ostatní, takže jsem s tím své okolí nechtěla zatěžovat. Takhle, když si vezmu notebook a napíšu nějaký článek nebo příběh, udělá se mi líp. Dokážu myslet i na jiné věci a všechen ten smutek ze sebe dostanu skrze slova, která píši. Můžu pak klidně spát.
2) Seberealizace
Každý člověk by se měl nějak seberealizovat a můj způsob je právě psaní. Sem na blog píšu naprosto upřímně veškeré svoje názory. Je to místo, kde jsem prakticky ten šéf jen já, já všechno řídím, tudíž se mi píše mnohem lépe a snáze se dokážu rozepsat, aniž bych se bála, že se na mě bude někdo dívat jinak, protože si za svým názorem a za svým blogem celkově budu stát. Je totiž jen můj - moje dílo, můj pot a moje úsilí a to mi nikdo nikdy nevezme.
3) Anonymita
Sice mám blog posetý svými fotkami, ale lidé, co mě neznají, beztak nevědí, kdo to je. Zároveň je také mizivá šance, že by na můj blog natrefil někdo z mého okolí, pokud mu sama nedám odkaz (a že to pro mě má velkou cenu - kdo ví o mém blogu, ví o mně prakticky první poslední a některým lidem bych nerada jisté informace sdělovala.) U lidí, co mě neznají je mi jedno, co o mně ví, protože je nejspíš nikdy neuvidím a nemám problém to říct i do očí, když vím, že na ty lidi znovu nemusím narazit a může mi být jedno, co si o mně myslí, ale u lidí, kteří vás vidí denně a mohou vás tak soudit každý den a pořád dokola, je to něco jiného.
Každopádně tady se nemusím bát říci do světa, co si myslím, protože většina lidí, co můj blog čte, mě buď vůbec nezná nebo mě zná tak dobře, že většinu věcí o mně beztak ví, ale třeba si je jen nespojí do souvislostí, které zde vypisuji.
4) Lidé se stejnými zájmy a názory
Už jen samotná zpětná vazba pro mě znamená hodně, protože, pokud se dotyčný do komentáře nějak rozepíše a mě to zaujme, jeho blog také navštívím a mnohdy tak najdu i místo ,které budu ráda navštěvovat, když budu mít chvíli času. Někdy narazím i na lidi s podobným životem a sem tam z jejich článků vyčtu i nějaké zajímavé rady a mohu tak využít jejich zkušeností, stejně jako oni mohou najít inspiraci u mě.
5) Zábava a vyplnění volného času
Já jsem ten typ člověka, co často když musí dělat něco, do čeho se mu zrovna dvakrát nechce, vymýšlí si spoustu jiných činností a jednou z nich je u mě právě psaní. Můžu si tak říct, že časem nemrhám a dělám něco důležitého, což mě do jisté míry omlouvá, že nedělám zrovna to, co se po mně v dané chvíli chce.
A když se nudím? Často mívám takovou tu nicnedělací náladu, kdy se zmůžu tak maximálně na válení v posteli, z čehož nemám zrovna dobrý pocit, protože vím, že bych měla dělat něco užitečného. To ale stačí vzít si notebook a já jako kouzlem ožiju a zažeru se do psaní tak, že se sotva dokážu odtrhnout.
6) Pravopis
Narazíme-li na mé první články, kromě častých překlepů si zřejmě všimnete i pravopisných chyb. Přesně tyhle věci se snažím u ostatních blogerů tak nějak přecházet, protože vím, jak jsem začínala já sama. Na začátku moje čeština nebyla zas tak dobrá. A často to lidem vadí, když si onen článek čtou a nevnímají pak vlastně jeho podstatu. Nyní však na sobě pracuji, když si nevím rady, přečtu si něco v pravidlech pravopisu nebo na internetu. Netvrdím, že je to zrovna dokonalé, ale je to o poznání lepší. Navíc si teď články po sobě více kontroluji a případné chyby se snažím aspoň dodatečně odstranit.
Dokonce mi to pak pomáhá i ve škole při pravopisných cvičeních, protože spoustu pravidel jsem se buď sama naučila už dávno předtím nebo jsem se je naučila psát tak nějak instinktivně. A to opravdu v takovém diktátu nebo zkoušení není vůbec na škodu.
7) Slovní zásoba
Tento bod souvisí s bodem předchozím, jelikož mi opět pomůže ve škole. Ne nadarmo se říká, že čím dál víc čteme, píšeme nebo prostě využíváme verbální komunikace, rozšiřuje se nám slovní zásoba. Já to mohu jen potvrdit. S každým tisícem napsaných slov, zjišťuji nová synonyma, se kterými je čtení pak mnohem zábavnější a barevnější, než kdybych používala pořád ta samá slova dokola.
8) Nové nápady a více přemýšlení
Kvůli tomu, že chci udržet blogu nějakou tu stálou úroveň, se na něj snažím v rámci možností pravidelně přidávat články, ale i fotky a videa na zpestření. Často, když nad blogem přemýšlím, dojdu k věcem jako jsou nové nápady na úpravu fotek nebo psaní příběhů či dokonce článků jakožto reakcí na podněty z běžného života. Nad danou problematikou pak přemýšlím víc a občas přijdu i na detaily, kterých bych si jinak ani nevšimla. U problémů se snažím najít i nějaké řešení. Bohužel to ve většině případů dopadne neúspěchem, jelikož já - jedinec, na jehož názor jen málokdo dá, jen tak nepohnu se všemi lidmi kolem, ať se snažím, jak chci.
9) Podpora mých snů
Nejsem sice úplně zastánce těch lidí, co si za svým snem jdou i přes mrtvoly, ale ráda lidi v jejich snech podporuji. Zastávám názor, že každý z nich může dosáhnout toho, po čem sní, když o to bude opravdu usilovat a nenechá se odradit strachem z neúspěchu (jak to bohužel dělám často já sama). Přála bych si, aby se jim podařilo vše, o čem sní. Nerada kolem sebe vidím smutné lidi a kort, když vím, že jsou to lidé hodní, milý, upřímní a pro ostatní by se rozkrájeli. Přijde mi nespravedlivé, když je to pro ně mnohem těžší než pro lidi jaksi movitější. To je však bohužel už ta nespravedlivost dnešních let a je to škoda, protože jsou to lidé šikovní, ale kvůli nedostatku prostředků se nedostanou tam, kde by si zasloužili být. Každopádně sny si podporu zaslouží, protože, když o ničem nesníme, tak co je vlastně náš cíl?
Mým snem je právě například napsat knihu. Zase tady bohužel hraje roli nedostatek peněž. Ale až si něco našetřím, ráda bych jeden ze svých nejdelších příběhů vydala jako knihu. Do svých příběhů (ale i článků) vkládám kousek sebe. Snažím se psát tak, jak to v tu chvíli cítím a díky tomu jsou třeba některé části příběhů hodně smutné a jiné zase plné radosti a nadšení...ostatně jako život sám.
A (teď to bude znít možná hloupě) je mi jedno, jestli mou knihu budou číst stovky lidí nebo třeba jenom dva. Jde mi spíš o to, aby se jich ten příběh nějakým způsobem dotkl a ne aby ji četli třeba s odporem nebo bez zájmu. Pokud se někomu můj příběh bude opravdu líbit a s láskou se do něj začte, tak budu mnohem šťastnější, než kdyby jej četlo lidí mnohem víc a nevzali by si z něj nic nebo by se jim příběh nelíbil, což se samozřejmě může stát, protože každý máme svůj názor a svůj vkus.
10) Otevřenost
Tento bod je pro mě jeden z nejdůležitějších a to proto, že když jsem začala psát na blog, byla jsem mnohem uzavřenější člověk, který o sobě jen stěží dokázal pořádně mluvit, tolik si nestál za svým názorem a tak nějak celkově moc nekomunikoval s okolím. Sice mám stále kolem sebe skupinku blízkých přátel, kterým bezmezně důvěřuji a říkám jim vše, ale už nemám problém se bavit i s ostatními.
Pro lidi, které jsem poznala relativně nedávno, je to skoro nepředstavitelná věc, že bych někdy mohla být méně komunikativní, než jsem teď. V současné době se totiž dovedu bavit snad úplně s každým (za předpokladu, že je z jeho strany zájem). Hrozně ráda s lidmi komunikuji a probírám klidně i zbytečnosti, hlavně aby nebylo ticho, to mi totiž začalo hodně vadit. Změnilo se to právě hlavně díky blogu, který mi ukázal, že není špatné mít vlastní názor, i když je třeba jiný než názor ostatních. Zjistila jsem, že existují lidé s těmi samými problémy a buď je vyřešili nebo se o to snaží a uvědomila jsem si, že bych to měla udělat taky. Začala jsem více mluvit a více komunikovat s okolím. Setkala jsem se sice i s negativní reakcí, že mluvím až moc nebo jsem až moc přátelská k lidem, které neznám, ale to je také možná z důvodu, že si tím kompenzuji nervozitu. Když se něčeho bojím, zvolím si raději tu možnost, že si jdu s někým popovídat a při tom se právě uvolním. Někteří na to ale nejsou moc zvyklí, například na adaptačním kurzu jsem kvůli tomu až moc vyčnívala, ale na druhou stranu jsem si zase našla přátele, kterým to nevadí a za to jsem ráda, protože za lidí, kteří mě berou takovou, jaká jsem, si neskutečně vážím. A za ty pohledy a řeči ostatních mi to stálo. Raději budu až příliš komunikativní než téměř vůbec.
Svůj blog mám opravdu moc ráda. Někdy do něj investuji možná až moc času, párkrát jsem se moc nevyspala, protože jsem potřebovala psát. Občas se místo učení také vypisuji nebo věnuji blogu, abych měla třeba určitý počet článků nebo si napsala něco do zásoby, když vím, že je budu potřebovat, než začne testové období. Na mém blogu mi však tak záleží, jelikož mi toho dal mnohem víc než těchto několik věcí a já jsem ochotná pro něj sem tam nějakou tu známku nebo pár hodin spánku obětovat, protože mi to blog vrací mnohokrát víc.








Úplně s tebou souhlasím, tohle jsou přesně důvody, proč jsem taky dřív hodně psala na blog.. Teď už moc nepíšu (skoro vůbec), protože nemám prostě nápady na články, ale dřív jsem to měla úplně stejně jako ty.. Můžu se vypsat a nemusím tím nikoho zatěžovat, když někdo chce, tak si to přečte, když ne, tak si to nepřečte.. Díky blogu jsem si taky uvědomila dost věcí.. Často když jsem psala nějaký článek, tak jsem použila slova, která bych jinak normálně nepoužila (nemyslim nějaký blbý slova, ale prostě takový co se používají třeba v novinách nebo na nějakých odborných stránkách a tak..).. Díky tomu potom nemám takový problém ve škole vymyslet nějaké slovo, nebo napsat slohovou práci.. Jsem moc ráda, že jsem díky blogu poznala super lidi, někteří měli / mají také vlastní blog a mohli jsme si navzájem komentovat články atd. a občas jsem si s někým kdo neměl blog psala třeba na mejlu.