Jmenuji se Andrea a žiji v malém městě, kde je klid a blízko k přírodě. Nikdy jsem se nepovažovala za člověka, co touží po přítomnosti obchodních domů a podobných věcí, ale moji přátelé mi tu chybí. Všichni bydlí někde jinde a dostat se k nim je docela fuška. Musí se jet autobusem, který ne vždy jede podle plánu, nebo se jde pěšky, což zrovna kousek není. Většinu času tak trávím sama procházkami kolem. Naštěstí mě naši vyslyšeli a konečně mi pořídili foťák. Dneska je také první den slunečno, tak jsem se rozhodla, že vyrazím ven udělat pár fotek.
Kousek od nás je les. Je tam krásně a všude je spousta míst na focení. Přesně tam také mířím. Jde se tam kousek po silnici a pak po staré cestě. Není to tak dlouhá cesta, takže budu mít dost času na focení.
Cestou míjím louži. Přijde mi to trochu zvláštní, že tady je, když už hrozně dlouho nepršelo. Z nějakého důvodu se u n zdržím déle a prohlížím si jí. Je v ní krásně vidět odraz slunce. Něco mě na tom neuvěřitelně fascinuje. Slunce v louži vůbec není takové jako to na obloze. Není žluté nebo oranžové, ale světlé až skoro bílé. A přesto tak silně září. Z toho světla mě až pálí oči.
Nakonec si louži vyfotím. S fotkou ale nejsem spokojená. Znovu tedy foťák přiblížím a zkusím to ještě jednou. Ale stále to není ono.
Po několika dalších pokusech si vedle louže suverénně kleknu a foťák držím těsně nad ní. Jen zmáčknout spoušť. A v tom se to stane. Z rukou mi foťák spadne přímo do té louže. Okamžitě ho vylovím a pořádně ho čistím. Mám pocit, že umřu. Nejen, že mě naši zabijou, ale já budu bez foťáku. Do háje! Zvednu se a foťák vyzkouším. Vypadá to, že funguje normálně, oddechnu si a pokračuji dál. Cestou se ještě jednou ohlédnu po louži. Náhle v ní to slunce už nevidím. Asi se dívám ze špatného úhlu, napadne mě a jdu dál.
Večer přicházím domů hladová a unavená. Celý den jsem fotila. "Už přijel táta?" Ptám se mámy. Táta totiž dělá hlídače pro jednu společnost a pracuje i v noci. Někdy jede i 32-ti hodinové směny a pak doma třeba jen leží a spí. Ale peněz má dost. Na druhou stranu ho moc nevídám. "Ještě ne. Prý se vyskytl nějaký problém a on to teď musí vyřešit." "Aha." Řeknu sklesle a vezmu si chleba se sýrem.
Jdu spát celkem brzo, ale uprostřed noci se vzbudím. Venku je docela světlo. Podívám se na hodiny, ale je jen chvíli po jedné, takže by normálně měla být tma. Bouřka také není a navíc blesky netrvají několik minut.
Dojdu k oknu a pohlédnu ven. Nad obzorem se vznášelo obrovské slunce. Bylo tak dvacetkrát větší než to, co vídáme ve dne. Bylo gigantické a svítilo bělavou září. Přesto to nebyl měsíc bylo to slunce. Na tuty. A z nějakého důvodu mě to k němu táhlo. Nalepila jsem se na sklo a zírala jsem ven. Je skutečné nebo spím? A jak to, že si toho ještě nikdo nevšiml?
Rozhlédnu se a zhruba ve chvíli, kdy mě napadne vzít foťák a celé to zdokumentovat, to světlo prostě zhasne. Netuším, jak se to stalo, ale zkrátka bylo fuč.
Vylezu tedy ven a zmateně se rozhlížím kolem. Odmítám přijmout fakt, že to slunce už tady není. Pak ale spatřím něco jiného. Zprvu mě napadne, že to jsou ptáci, ale ti v noci nelétají...minimálně o tom aspoň nevím. Později si všimnu, že to je větší hejno můr. Ale vlastně to ani nejsou můry. Oni to jsou motýli. Ale motýli v noci? Co je tohle za blbost. Všichni se ale blíží ke mně. Stojím a koukám na ně, ale pak si uvědomím, že oni prostě nezastaví. Rychle zalezu do pokoje a zabouchnu za sebou dveře. Motýli do nich narážejí a zanechávají na nich tak otisky svým křídel. A náhle mě někdo chytí.
Drží mě pevně, ale přesto se necítím jako v pasti. Cítím se bezpečně. Je to známý stisk. Když se trochu pohnu a vysvobodím svou hlavu z jeho sevření, uvidím svého tátu. Tedy musím to být on. Má ty stejné tmavé vlasy, krásné modré oči a mikinu, kterou mi vždy půjčoval, když mi bylo chladno. Ale co tady dělá? "Tati?" "Musíš si dávat pozor. Motýli temnoty jsou nebezpeční."
Na zbytek noci už nemám žádné vzpomínky. Pamatuji si, jak táta odcházel a ráno už se normálně vzbudím na posteli. Hned jak se proberu, seběhnu dolů. Chci vědět, jestli je táta opravdu tady.
Sedí s mámou u stolu. Oba snídají. "Tak ty jsi přijel?" "Oh, já myslela, že ještě spíš. Mělo to být překvapení." Došlo mi, že máma o tom nic nevím. "No něco jsem slyšela a měla jsem podezření... Tak ráda tě vidím." Pevně ho obejmu. "Já tebe taky, tak dlouho jsem byl pryč. Nějak si nám zkrásněla." Usměju se. Tohle o mě táta říká pořád. Vlasy mám sice rovné a tak nějak nehezké a postavu netvarovanou tak, jak bych si přála, ale táta ve mně vždycky vidí něco krásného.
Než vyrazím do školy, musím si ještě vzít batoh z pokoje a převléci se z pyžama. Táta jde za mnou. "K té noci - máma o ničem neví, nic jí neříkej." "A co to bylo?" Najednou mám strašně moc otázek. "Nemluv o tom, nevyptávej se, ano?" "A...a...bylo to skutečné?" Táta kývne a ukáže na okno celé oplácané od stovek motýlích křídel. Zamrazí mě.







