Ve škole mě pronásleduje jakýsi stísněný pocit. Snažím se uklidit své myšlenky do přihrádky NESAHAT, ale moc se mi nedaří. Při hodinách mě rozptylují jen dva kamarádi, kteří sedí za mnou. Jeden z nich - Viktor, je idol snad všech holek ve třídě. Všem se líbí ty jeho vlasy, úsměv, oči, to, jak se obléká, jak mluví. Řekla bych, že některé jsou jím i posedlé. Mě ale zas tak moc nebere. Spíš ten druhý - Hans, má světlé vlasy, je o něco menší, ale má větší svaly a pomněnkové oči, které mě hrozně fascinují. Ten se líbí zase mně.
Po škole mě zve Viktor ven. Nechápu, proč by najednou chodil se mnou ven, když ještě včera chtěl jít s Lindou. Ale to je fuk. Stejně nemůžu. Musím domů, potřebuji dořešit včerejší noc.
Táta se ale do večera neukáže a já jsem nucená jít spát bez odpovědí. A právě proto také vůbec nespím. Koukám se z okna a opět spatřím něco zvláštního. Pozoruji jakési tři muže. O něčem se baví, ale jsou příliš daleko, abych je zaslechla. Původně jsem si myslela, že to jsou nějací staří muži, co venčí psy nebo tak něco, ale teď vidím, že mají na sobě podivné oblečení. Jeden má dlouhý plášť, který vypadá jako by byl posetý listím, ale takovým lesklým a pestrobarevným listím, které na stromech nevidíte. Druhý má na sobě oblek podobný dlouhému kožichu. Třetí má kalhoty a kabát z kůže. Všichni vypadají tak zvláštně.
Vezmu si foťák a udělám pár fotek. Dokonce se k nim během mého fotografování připojí i další postava. Všechny je mám. Tohle mi nikdo neodpáře a já budu chtít vysvětlení!
Ovšem s fotkami stále nejsem spokojená, takže otevřu dveře, vyjdu na balkon a fotím dál. V tom mě ten s tím lesklým kabátem zpozoruje a z jeho kabátu se zvedne to listí, které vlastně ani není listí, ale mají ptáčci s jedním křídlem. A opět jdou po mně. Táta mě chytí pevně za rameno a vtáhne mě dovnitř. Ráno se opět vzbudím na posteli.
Rychle se obleču a seběhnu schody. Táta dole sedí u stolu. Na nic nečekám, musím se ho zeptat. "Tati, co se to děje?" "Co jako?" Řekl nezúčastněně. "Tati..." "Teď to nechci řešit, můžeme to probrat odpoledne?" Zeptá se mě, ale ani nenaváže oční kontakt. "No vlastně jsem po škole domluvená, že půjdu ven s Viktorem." Táta se zamračí. "Kdo je Viktor a proč s ním půjdeš ven?" Musím se smát. "Je to spolužák a kamarád. Navíc s ním jdu ven jen proto, že půjde i Hans." "A to je zase kdo?" "To je...taky kamarád." Táta si mě nedůvěřivě prohlédne, ale nic nenamítá. "Hlavně přijď rozumně." "Jasně."
Po škole tedy jdu ven s Viktorem, ale Hans z nějakého důvodu nepřijde. Štve mě to. S Viktorem jsme sice přátelé, ale mnohem radši bych tam byla i s Hansem. "Můžu mít otázku?" Zeptá se mě z ničeho nic. "No?" Trochu mě to překvapilo. "Ty ráda fotíš, viď?" "Jo." "Víš, já...ehm...rád bych nějaký tvoje fotky viděl." Pořád to nějak nechápu. "Dobře." Zasměje se. "Ne, já to myslel vážně. Rád bych je viděl teď." "Proč?" Divím se. "Prostě proto. Zajímají mě." "No dobře, ale já mám foťák doma." "Tak pro něj zajdeme." Naléhá a zrychlí krok. Zajímá mě, co má za lubem.
Svižným krokem dojdeme až k nám domů a já dojdu pro foťák. Sedneme si na lavičku. Ukážu mu pár fotek z lesa, ale Viktora tak nezaujmou. "Co na ně říkáš?" "Hezký," řekne znuděným tónem. "Jen jsem chtěl ještě vidět ty fotky z noci." Svraštím čelo. "Jak o nich můžeš..." "Prostě mi je ukaž!" Křikne a vezme mi foťák z ruky. "Nejdřív mi řekni, jak ses o nich dozvěděl!" Naléhám. A v tu chvíli se tam opět objeví můj táta. Nikdy domů nechodil tak brzo. "Vypadni odsud!" Křikne na něj. Viktor okamžitě zpozorní, vrátí mi foťák a beze slova odejde. "Co to sakra bylo?" Jsem zmatená a naštvaná. "Pojď dovnitř." Táta mě vezme za ruku dost pevně na to, aby mě ještě dlouho po té bolela.
Táta mě vzal do obýváku. "Tohle se musí vyřešit." Dotáhl mě k sedačce a sedl si. "S tím souhlasím." Čekala jsem, co z něj vypadne. "Víš co je ten tvůj kamarád zač?" Zvednu jedno obočí. "Ne?" "Fajn, no tak začneme od začátku." Usadím se do pohovky a poslouchám pozorně jako nikdy.







