Už od malička jsem měla problémy se spřátelit. Většinou jsem si našla jen párpřátel, kteří mě nakonec zradili. Nikdy jsem nebyla ta, se kterou se všichní chtějí bavit. Byla jsem spíš tichá a moc lidí se mnou nemluvilo. Měla jsem prakticky jen dva kamarády - Alici a Thomase. Seznámili jsme se první školní den. Alice si sedla ke mně a brzo jsme se spřátelily. Thomas se k nám připojil až o pár týdnů dýl. Všichni tři jsme si rozuměli a já jsem zjistila, že nikoho jiného u sebe ani nepotřebuji.
Setkali jsme se i s názory, že přátelství mezi klukem a holkou nemůže fungovat, ale možná že v tom to právě bylo - my byly dvě. Thomas se bavil s oběma stejně a žádné z nás nevěnoval větší pozornost. Přesně takhle to chodí mezi přáteli, ne?
Celou dobu to tak bylo. Jedno dne mi ale Thomas napsal, že by se chtěl sejít. Pochopila jsem to tak, že se chce sejít i s Alicí, ale tak to nebylo. Také mě dost překvapilo, když na mě čekal sám. "Alice nepřijde?" Řekla jsem zmateně. "Psal jsem jen tobě." Řekl s úsměvem. "Aha, tak dobře a kam chceš jít?" Řekla jsem trochu nejistě.
Po dlouhém rozmýšlení jsme si vybrali jednu malou kavárnu. V nekuřáckém salónku jsme byli sami. Thomas si objednat ovocný koktejl a pro mě vzal můj oblíbený zmrzlinový pohár. "Tak povídej, proč ses chtěl vidět?" Thomas si prohrábl vlasy. "Chtěl jsem se tě na něco zeptat." "A?" Byla jsem netrpělivá...jako obvykle. "Víš, já mám Alici rád a naše společné výlety miluju, to jo, ale myslel jsem, že bychom se občas mohli vídat jen my dva." Svraštilajsem čelo. "Jako randit?" Řekla jsem rozpačitě. Thomas se usmál. "Jako randit." "Tak jo." Řekla jsem poněkud nesměle. Byla jsem z toho nervózní. Nikdy jsem s nikým nerandila. Ani jsem si to neuměla moc dobře představit. Přeci jen jsem měla kolem sebe vždy jen je dva a nic mi nescházelo. Zároveň jsem ale musela uznat, že mě myšlenka vztahu s Thomasem lákala. "Ale nechci, aby se Alice cítila odstrčeně." "To se neboj." Řekl a oči se mu leskly, "budeme jezdit na výlety stejně jako teď. Jen s malou změnou - my dva budeme pár." Znělo to vážně hezky. "Dobře." Dala jsem mu letmou pusu. Neuměla jsem to. Pusa pro mě byla prostě pusa. Stejná, jakou dávají děti ve školce. V tomhle směru jsem byla dost nezkušená.
Alici jsme tuto novinu oznámili až po týdnu, ale oběma nám bylo jasné, že už něco tuší. Měla z nás dokonce radost. Pořád o tom mluvila a radovala se s námi. Navíc jsme byli přátelé všichni tři, což znamenalo, že se ani jeden z nás nemusí bát, že by se nezalíbil přátelům toho druhého. Měla to prostě spoustu výhod.
Většina vzpomínek na náš vztah mi splývá do jedné krásně nekonečné chvíle. Byla jsem do něj zamilovaná. Opravdu zamilovaná. Ani nevím, kdy to přesně vzniklo. Vždycky jsme se spolu smáli, i když jsme se třeba hádali nebo prali, bylo mi s ním dobře. O vztahu jsem začala uvažovat už dřív, ale nechtěla jsem naše přátelství pokazit. Viděla jsem, co to udělalo s ostatními. Například jedni naši spolužáci - kluk a holka, oba dva velmi dominantní s výraznou osobností, začali spolu chodit. Prvních pár měsíců to bylo jako reklama na ideální vztah. Byli pořád spolu, smáli se, chodili za ruce, jeden bez druhého nedali ani ránu. Pak se ale něco zlomilo. Každý chtěl víc a víc moci. Ve vztahu o to ale nemá jít. Snažili se ovládnout jeden druhého. Později oba nabyli pocitu, že v tomhle vztahu už déle nevydrží. Bylo to, jako by se dusili. Rozešli se a ne zrovna v dobrém. Naše spolužačka chtěla nejdřív odejít ze školy, ale my jsme ji přesvědčili. Zůstala, ale pořád se s ním nemohla vidět. Každý sedí na druhé straně třídy. Vzájemně se sobě vyhýbají a pokud to není nutné, nereagují na sebe. Zbytek třídy se rozdělil do skupinek - jedni jsou na její straně, druzí na jeho straně a pak jsou tu lidé jako my tři, kteří to nijak zvlášť neřeší. Oba máme rádi stejně a do jisté míry nás mrzí, že to takhle skončilo.
Od té doby jsem měla pocit, že vztah z přátelství není dobrý nápad. Ale co má člověk dělat? Thomas byl pěkný a měl ten stejný smysl pro humor jako já, což se moc často nestává. Pamatuji si každý jeho pohled na mě. Tón jeho řeči, když jsme spolu mluvili, výraz v jeho tváři, když mi poprvé řekl, že mě miluje. Přáteltví s ním bylo něco nádherného, ale vztah? To přece nic nemůže překonat...
Pamatuji si všechny ty pocity. Ale nejvíc se mi do paměti zaryl Silvestr minulého roku. Naše třída se tehdy rozhodla, že si uděláme vlastní oslavu nového roku. Sešli jsme se v jednom baru, který naši spolužáci vybrali. Kromě velké místnosti, kde všichni slavili, zde byl ještě kuřácký salónek, kuchyňka a místnost s postelí, kde měli dva z nás přespat, aby ráno pomohli s uklízením. Většina z nás si tam dala věci, takže tam nebylo moc místa. Přesto postel byla volná. Thomase pak v polovině večera napadlo, že se vytratíme.







