close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Přátelství nebo něco víc? (3)

27. října 2015 v 22:22 | WhitEvil |  Přátelství nebo něco víc?
"Tak co mi chceš říct?" Ruce jsem měla skřížené na prsou ze dvou důvodů - abych ukázala, že mě včera naštval a abych si udržela aspoň nějaké tělesné teplo. "Chci se ti omluvit." Řekl smutně a sklopil oči. "A za co přesně?" Chtěla jsem z něj dostat celou odpověď. "Za to, jak jsem na tebe tlačil. Vypil jsem toho moc a byl jsem až moc nadrženej. Vždycky, když jsme spolu, jsem. Ale umím se držet na uzdě, víš? Ale teď mi to prostě ujelo. Mrzí mě to, nechtěl jsem to udělat. Teda vlastně chtěl, ale ne proti tvé vůli." Pořád jsem na něj byla naštvaná. Představovala jsem si, že spolu budeme chodit déle, než se dostaneme do tohohle bodu vztahu. Přeci jen já jsem nikdy nerandila. Vždycky jsem si radši zvolila přátelství s Thomasem a Alicí, než abych šla ven s nějakým klukem, kterého ani pořádně neznám. S Thomasem to bylo poprvé, co jsem někoho políbila, co jsem někomu dovolila, aby se mě dotýkal. Milovala jsem ho, chtěla jsem, aby mé poprvé bylo s ním, ale ne takhle. Neměla jsem ráda, když na mě někdo tlačil a to Thomas tu noc opravdu dělal. "Odpustíš mi?" "Já nevím." Řekla jsem smutně. "Nevím, jestli to dokážu." Thomas si přede mnou klekl. "Hano, já tě opravdu miluju a přísahám ti, že už to nikdy neudělám!" Ty jeho nádherné oči mě úplně uhranuly. Co jsem mu na to asi měla říct? Kdybych řekla ne, navždycky bych o něj přišla. Nejen jako o svého kluka, ale i o přítele. To jsem nechtěla. A pořád jsem ho měla ráda. "Dobře." Přikývla jsem. Thomasovi se rozsvítily oči, zvedl mě do vzduchu a políbil mě. Všechno nabralo lepší směr.
Asi o měsíc později jsme se s Thomasem začali zase sbližovat. Chtěli jsme postupovat pomalu. Pořád jsem nechtěla nic uspěchat. Thomas se rozhodl, že tomu dáme volný průběh. Vyhovovalo to nám oběma.
Později jsem slavila narozeniny. Naplánovali jsme to s rodiči tak, že budou celý den pryč a přijedou až večer. Alici jsem pozvala na odpoledne, abychom s Thomasem měli dvě hodiny pro sebe. Dojeli jsme k nám autobusem a byli jsme u mě v pokoji. Chvíli jsme si povídali, pak mě začal líbat. Položil mě na postel a já jsem náhle byla tak nervózní. Když mi zajel rukou pod tričko, zasavila jsem ho. "Zlato, dneska ne." Řekla jsem tiše. Své poprvé jsem si chtěla promyslet, naplánovat, nechtěla jsem to takhle náhle. Thomas mě něžně chytil za ruce. "Ale jo, dneska jo." Řekl rozhodně. Ruce mi z ničeho nic přitlačil do postele. Cukla jsem sebou. "Co to děláš?" Thomas se usmál. Tentokrát mě ale jeho úsměv děsil. "Thomasi!" Přitiskl své rty na mé. Kousla jsem ho. Zaúpěl a na ruce mi zatlačil ještě pevněji. "Tak to teda ne." Druhou rukou mi strhl kalhoty, tričko mi vyhrnul a postupoval dál. Svíjela jsem se a kopala jsem nohama, ale Thomas mi na nich seděl, takže to moc dobře nešlo. "Thomasi!" Vykřikla jsem zoufale. Věděla jsem, že dostane, co chce. "Proč to děláš?" Slzy zoufalství se mi draly do očí. Thomas ani neodpověděl. Když se mi snažil dostat do kalhotek zaslechla jsem klíče v zámku. Rodiče? Ne, ty jsou přeci pryč. Tak kdo teda? Alice? Musí to být ona. Klíče od nás měla, protože sem občas zašla s vecmi, když nikdo nebyl doma. Thomas mi okamžitě přikryl pusu, abych na sebe nemohla upozornit. Silně jsem ho kousla. Jediný výsledek byl, že rukou zatlačil víc a skousl zuby, aby ustál tu bolest.
Konečně jsem zaslechla ten blažený zvuk. Někdo šel po schodech. "Hano? Jsi nahoře?" Snažila jsem se uvolnit ruce. Nešlo to. Alice vešla dovnitř a uviděla nás na posteli. Já byla skoro nahá, muselo to vypadat podezřele. "Oh, sorry, já radši jdu." Ne! To ne! Nemůže odejít! Ona je moje poslední naděje.
Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo Thomase ze sebe skopnout. "Alice, pomoc!" Zařvala jsem zoufale. Slyšela jsem, jak běží po schodech. Thomas si promnul obličej a utekl. Málem ji cestou srazil. Alice se ho ale nesnažila zastavit. Chtěla se dostat ke mně. Rychle jsem se oblékla a posadila. Klepala jsem se hrůzou. Alice si sedla ke mně. "Hano? Co se stalo?" Řekla starostlivě mě chytila za ruce. "On mě chtěl...chtěl mě..." Zalykala jsem se. Alice to pochopila. Přitiskla mě k sobě a nechala mě vybrečet.
Moje oslava narozenin se nakonec změnila v uklidňující dýchánek s Alicí, kdy jsem se snažila nebrečet. Nikomu jinému jsem o tom dni neřekla. Bála jsem se a nechtěla jsem o tom už nikdy mluvit. Když jsem pak po víkendu přišla do školy, spolužáci na mě divně zírali. Všimla jsem si, že se se mnou nikdo nebaví. Nevím, co jim Thomas řekl, nevím, co udělal, ale rozhodně byl přesvědčivý.
Po tom dni se se mnou moc lidí už nebavilo. A já jsem zase nemluvila na Thomase. Mojí jedinou kamarádkou zůstala Hana. Myslím, že někdy v té chvíli jsem změnila názor na to všechno. Už nikdy bych se svým kamarádem nechodila. Věděla jsem, jak se to všechno pokazilo a nechtěla jsem, aby se to opakovalo. Ke klukům jsem si vybudovala nedůvěřivost a měla jsem je po boku maximálně jako přátele. Už nevěřím, že by z přátelství mohlo být něco víc.

Je mi líto, že tento příběh skončil smutně, ale chtěla jsem poukázat na jeden z dnešních problémů a to, že kluci na holky někdy až moc tlačí. Ale zase nechci říkat, že by takoví byli všichni, to zas ne. Každopádně já na téma přátelství nebo něco víc mám názor, že kluk s holkou být přátelé můžou, ale za určitých podmínek. Měli by být oba zadaní nebo zamilovaní do někoho jiného, případně by se neměli nijak fyzicky přitahovat, přeci jen to člověka rozptýlí a ovlivní. Ale samozřejmě neříkám, že je to pravidlo. Je to jen můj názor a samozřejmě z přátelství stejně tak dobře můžou vzniknout vztahy, které vydrží.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaké je někoho milovat?

Hřeje to u srdce. 38.9% (7)
Drásá to nervy. 11.1% (2)
Bolí to. 27.8% (5)
Trápí mě to. 22.2% (4)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama