Často si věci komplikuji tím, že je až moc řeším. Je to něco, co holt neovlivním. Problém je, že mě tyto myšlenky často přivedou na teorie, které mi pak v hlavě leží ještě hodně dlouho. Tím víc nad tím pak přemýšlím a tím horší teorie později vymyslím. Je to jako bludný kruh a já z něj neumím vystoupit.
Například dneska. Déšť si to tak silně bubnoval do střechy našeho zahradního domku a já tam tak seděla na pytli od sena a přemýšlela jsem o tom, co bude dál. Přijde mi, že všechno se teď mění hrozně rychle. Škole, vztahy, jednotlivé příběhy jako by záhy vznikaly a zanikaly a to všechno v jednom nekonečném cyklu, kterým mě nějakým záhadným způsobem uvěznil uvnitř.
Najednou to všechno vidím. To, jak vším, co mě dělá aspoň trochu šťastnou, někomu ubližuju. Špatně se mi dýchá. Při myšlence, že mé štěstí někoho bolí je mi na zvracení...ze mě, ze všeho. Chtěla bych to nějak vrátit. Napravit. Ale jak? Většinou, když se o něco snažím, akorát to ještě víc pokazím. Asi to už mám ve své podstatě - všechno pokazit...nejspíš je to hned vedle úsměvu za každou cenu a nekonečného myšlení na blbostmi, než z nich udělám něco životně důležitého a nepostradatelného.
Nejhorší na tom všem je, že i při všem tom přemýšlení, nejsem schopná vymyslet řešení. V řešení problémů nejsem dobrá. Jednak umím poradit tak možná z vlastních zkušeností, což by znamenalo, že daný člověk musí být sakra blízko dna a to mimo jiné značí, že jim nejspíš stejně nedovedu moc dobře pomoci. Už kvůli tomu, jak jsem se s tím vyrovnala já... Pak je tu druhá možnost a to, že radím podle toho, jak bych se sama zachovala. No a uznejme, že já moc radit neumím, když já sama jsem, kde jsem. Ale aspoň se snažím. A body za snahu by mohly být, ne?
Tak si tam tak sedím a přemýšlím o životě a přijdu si strašně sentimentálně. Občas se zkrátka musím smát sama sobě. Moje úvahy se pohybují někde na hranici absurdnosti a absolutní hlouposti. A přesto jim přikládám velkou hodnotu.
Bojím se toho, že tohle jednou skončí. Že ty ostrůvky štěstí, ty krátké a přesto silné chvilky, prostě přestanou existovat a nahradí je nějaké jiné...horší. občas mi přijde, že za každý okamžik radosti pak krutě zaplatím slzami.
Nejspíš prostě nezvládnu být šťastná. Asi na to prostě nejsem zvyklá. Třeba se s tím ani nehodlám spokojit. Vždyť, co mi vlastně chybí? Mám všechno. Všechno, co bych si jen mohla přát, ale asi mi to nestačí. Možná jsem přeci jen ten rozmazlený spratek. Kdo ví? Třeba mi strach z toho, že to skončí, zabraňuje užít si moment jako takový. Ponechává mě v úzkosti a neustálé neústupné nejistotě. A ta nejistota mě svírá. Svírá a dusí a jediná myšlenka na to, že přijdu o ty krásné chvíle, pro které přetrpím noci v slzách, mě straší. Skoro už ani nespím. A dělám si to sama...prostě se trápím tím, jak moc přemýšlím nad tím, jak mě všichni odpustí. A co jsem já bez nich? Nic. Jen uzlíček nervů schoulený a čekající na smrt...na ukončení utrení. A to se mi líbí snad ještě míň....








Neboj, nejsi sama.. Já si třeba už zvykla na to, že mi nikdy nic nevyjde a když jsem už konečně chvíli šťastná, tak se mi to pak zas 10x hůř vrátí.. Dokonce ani dodělat blbej úkol se mi nepovede, pracuju na tom celý víkend a když už to konečně mám, tak prostě najednou nespolupracuje tiskárna a celý se to podělá, takže ani úkol nemůžu udělat dobře.. "Za každým mrakem vždy vyjde slunce".. To by mě zajímalo, jestli to "slunce" vyjde někdy i u mě..