18. října 2015 v 17:49 | WhitEvil
|
Znáte ten citát: "Není na světě člověk ten, co zavděčil by se lidem všem." ? O jeho pravdivosti se přesvědčuji dnes a denně.
Od lidí kolem je sice strašně hezký, že se mi snaží pomoct a vůbec poradit mi, ale ve finále to nadělá víc škody než užitku. Kdybychom všechny ty jejich rady zadali jako příkazy, pro nějakého robota, nejspíš by se vyzkratoval. A to nejen z toho velkého množství, ale i z důvodu, že si často tyto rady vzájemně odporují.
A tady je ten problém - koho poslechnout? Pomineme-li že někteří lidé si odporují sami o sobě... Někdo by řekl, ať poslechnu ty starší, že ti mají víc rozumu a zkušeností, ale i problém je, že většina z nich vyrůstala v trochu jiné době, což znamená, že některé jejich názory nebudou zrovna aktuální nebo že dokážou tak dobře pomoci, jak by si dotyční přáli. A já si myslím, že ačkoli se snažím, prostě jim nedokážu všem vhovět. To ale vede k tomu, že mi zhruba polovina lidí, až budu zase v slzách litovat svých rozhodnutí, řekne: "Já ti to říkal." A tím to nijak nevylepší. Vím, že bych měla poslouchat, ale koho? A jak moc?
Když budu celý život žít jen podle rad, co budu dělat, až se budu muset sama rozhodnout? Řeknu si, co by udělali oni? A není to pak zapovězení sebe sama? Jak můžu vědět, že je to to správné řešení?
Přeci chybami se člověk učí, ne? A já jsem odjakživa člověk, co si musí tu hubu namlít. Nejmíň tak dvakrát nebo třikrát, abych měla jistotu, že to je blbost. Občas se to povede i víckrát...člověk si na chybování asi navykne. A kort já si moc ráda říkám, že jsem udělala chybu, bylo to zlý a bude to dobrý. Ale nakonec mě stejně nahlodává svědomí, že jsem měla své okolí poslechnout. Možná ano, možná ne.
Jsem spíš ten člověk, co ty chyby dělá často najust těm, co mi radí, abych jim ukázala, jak moc se mýlí a pak také z čiré nevědomosti, že vlastně mají pravdu a z naivity, že by to tentokrát mohlo vyjít. Vždyť je to prosté - podle mě mám pravdu já a nikdo jiný. Tak to je ale asi i u všech ostatních... a pak, co si mám asi počít...
Lidé budou radit dál. Každý bude říkat, jak mám to a ono dělat, každý bude vědět všechno nejlíp a nebude váhat mi to sdělit. A já asi zase neposlechnu. Vyslechnu si ty řeči, jak si nedám říct a poradit a zkusím svou oblíbenou metodu - pokus a omyl. Pak budu moci vynadat jen sama sobě. Řeknu si, že občas ti ostatní přeci jen mají v něčem pravdu, ale beztak to příště zase udělám po svém. A všichni mi pak budou říkat, jak to věděli, jak mi říkali, ať to nedělám a já si nedám říct a nedám. Koneckonců asi prostě doufám, že je to po důkladném a neústupném vzdoru, přestane bavit a já si budu moci žít svůj život i bez jejich (byť dobře myšlených) rad. Udělám si vlastní chyby, možná se z nich po patřičné době i poučím a kdo ví...třeba někdy budu právě takhle radit i já. A samozřejmě to budu vědět nejlíp.... ;)
Hezký článek
