Tak tedy můžu vám říct,že já sice nejsem co se týče dohod zrovna spolehlivý člověk, ale zároveň opravdu nejsem příznivcem dohod na poslední chvíli nebo dohod neúplných. To je tak, když se z: "No hale po škole si půjdeme někam sednout a pokecat." Stalo: "Hale, tak mi pojedeme ještě busem domů, když nám odpadla hodina a já přijedu autobusem, Týnka vlakem." A nakonec to bylo tak, že jsem tedy skoro vytuhla u babičky, protože jsem úplně brutálně unavená, pak jsem se probrala cestou na autobus (v dešti pochopitelně). Tam jsem ovšem došla brzy, protože v zájmu zahřátí mé osoby, jsem šla až moc rychle a to přesto, že jsem měla zase ty šílené vysoké boty, protože jsem přeci velká holka.
A tak si tam tak vesele čekám v dešti, až Lenka dorazí, abych se mohla dozvědět, že nepůjdeme na vlakové nádraží, protože vlak nejede a jede místo něj autobus, ale Kristý neví, kdy. Tak jsem se musela připojit na WiFi, která je díky bohu na autobuse dostupná, a zjistit, kdy příslušné autobusy jednou. Po té, co jsem do této SMS investovala pravděpodobně svůj poslední kredit, mi stejně zavolala, protože mi to trvalo déle a jí se vybíjel mobil. Tak jsme se tedy dohodly, co a jak. S Lenkou jsme šly do cukrárny, kde jsme potkaly spolužáky, tak jsme si popovídali a nakonec jsme zjistili, že Kristý jela autobusem jiným a tudíž už na nás čeká. Vyběhly jsme tedy ve spěchu, což napomohlo pouze tomu, že já musela stát v půli cesty, když se Lenka vracela pro šátek a Kristý mě celá promrzlá sháněla. Nakonec jsme se ale sešly a vyrazily jsme na pizzu.
Já jsem v tu chvíli ale neměla hlad, tak jsem si dala jen horké maliny a byla jsem spokojená. pak jsme tam jen jedly a povídaly si a hádejte, co! Najednou holky zjistily, že musí na autobus. Rychle jsme se sbalily, zaplatily a rozeběhly jsme se na autobus, aby to Kristý stihla domů. A zatím, co se snažila nastoupit do autobusu, který jel úplně jinam, do nás se dávala zima.
Dalším krokem bylo najít tedy správnou zastávku, zjistit, že autobus jede až za půl hodiny a vymýšlet, jak to uděláme. Žádné: "Zůstaneme tu nejmíň do sedmi." Vůbec. Tak se Kristý rozhodla, že jede s Lenkou a mě tam nechají...na dešti...čekat na zázrak a teplo.
Vážně super rada byla, ať si jdu někam sednout. Bez peněz samozřejmě. Tak jsem šla do první hospody, kterou jsem našla. Byl tam obsazený jeden stůl. Jeden! No chápete to? Jako první jsem začala uvažovat, jestli odejít nebo ne. Říkala jsem si, jak jsem vlezla na soukromou akci a co teď? Naštěstí mě tam nechali sedět, dokonce mi koupili i čaj a dali jsme si panáka, ale i tak uvnitř byla zima. Jo a ještě jeden detail...v sedm zavíráme. Jako fakt? Co za hospodu zavře v sedm hodin? No nic, tak vyjdeme ven a já čelím neustálému naléhání, ať jdu k tomu, co mě zval na pití, domů. V hlavě mi běží myšlenky, jak holky za tohle zabiju a kam zakopu těla a přitom se v rámci slušnosti, ale zároveň příslušné ráznosti snažím vysvětlit, že nemůžu. A konec můžu odejít na místo určení a zase se dát do mé oblíbené činnosti toho dne - čekání.
A tak si tam tak sedím, v zimě, po tmě, na autobusovém nádraží a kolem chodí pochybné existence, pro které je zjevně schopnost udržet se na nohou vrcholem všeho. Je mi zima, jsem naštvaná a zmoklá. Jakmile ke mně přijde jeden muž pod záminkou také se schovat pod jedním z mála přístřešků. Využiju šance a začnu se s ním bavit. Už jsem trochu klidnější a uvolněnější. Zima mi je ale pořád.
Ve chvíli, kdy se rozloučíme, protože mu přijeli kamarádi, mi jako zázrakem zavolá Bý, která si se mnou povídá ještě několik minut, než musí nastoupit do metra. Je to jen chvilka. Chvilka trýznivého pocitu samoty a uvažovaní, jestli dokážu přeprat případného násilníka. V hlavě už si zase jedu ty svoje úvahy, jak mě někde najdou ležet mrtvou s podřezaným hrdlem. Mám husí kůži, doufám, že jen ze zimy.
Za těch hloupých pár minut vymyslím snad milión způsobů, jak bych mohla být zabita a přemýšlím, co dál. Nakonec mě z nějakého důvodu napadnou písničky. Musím se odreagovat, ale v mém mozku se právě honí naprosto jiné věci než texty písní. Co naplat, jdu si je pustit. V mobilu roztřesenými a zmrzlými rukama najdu Boom od Simple Plan a broukám si ji, než mi znovu stihne zavolat Bý. Ten slastný zvuk přicházejícího hovoru mi snad nikdy neudělal tak velkou radost.
Při cestě naproti mému známému si povídáme a já najdu další suché místo pod balkónem jednoho domu. Nakonec už spatřím dlouho očekávané a kupodivu pěkně vyhřáté auto. Rozloučím se s Bý a jdu se vyzpovídat ze svého neštěstí, ať všichni ví, že to není sranda být půl hodiny v dešti venku a prostě čekat. A jestli o tom pochybujte, zkuste se někdy na něčem domluvit s mými přáteli.







