Ráda bych teď napsala o něčem, o čem přemýšlím už delší dobu a to zejména před spaním. Budu uvádět hodně příklady z mého okolí a nejspíš to vyzní jako mužská záležitost, ale to je spíš, že jsem si toho hlavně všímala u nich, ale platí to samozřejmě pro obě pohlaví.
Nevím, jestli si toho opravdu všímám jen já, ale přijde mi, že lidé se vždycky tak nějak zaleknou problémů. Je mi jasné, že řešit problémy není sranda, ale myslím, že ten výsledek za to přeci stojí, ne?
Ale už jsme asi lidé tak zhýčkaní, že jsme zvyklí na naši pohodu a nechceme se obtěžovat nějakými problémy a starostmi. Mám třeba spolužačku, která při každém nečekaném zkoušení řekne, že chce tu pětku rovnou. Ani se nesnaží, nic. Já si myslím, že by přitom mohla dostat známku lepší, kdyby prokázala snahu, ale ona se přeci nechce trápit před celou třídou, tak to vzdá a raději si nechá napařit špatné známky. Nechápu to.
Nebo jeden pár, který mám ráda, má problémy, ale ani jeden z nich ten problém nechce řešit, nemluví spolu o něm a snaží se tvářit, že se nic neděje, přitom se ten problém vesele prohlubuje a já vidím, jak je to oba trápí, ale prostě se jim nechce to probrat a najít třeba společné řešení. A mě je jich tak líto, když to vidím. Je hloupost, aby vztah takhle zkrachoval.
Jen si to představte - něco vám vadí, trápí vás to a děláte si kvůli tomu starosti. Máte prostě pocit, že to takhle fungovat nebude. A většina si prostě řekne, že se na to vykašle. Tak nám to spolu nefunguje, tak už mě to třeba v posteli nebaví atd. no z toho nic nebude. A šup, je konec. A nemusíte si s tím přeci dělat hlavu. A když vám na drahé polovičce něco vadí, třeba nějaké chování nebo přístup k vám, tak rozchod je určitě super řešení! Rozhodně o tom přeci nebudeme mluvit, když by nás to stálo úsilí. Ne ne, to je lepší se na to vykašlat rovnou a nic neřešit.
Je mi jasné, že asi nemáte jen jeden problém a všechno ostatní je v pořádku, ale pořád mi přijde lepší se se svým problémem někomu svěřit a nejlépe tomu, koho se nějak týká případně, kdo by vám mohl nějak pomoci, protože měl podobné starosti.
Třeba lidé v mém okolí to většinou nechají vystoupat až do extrému a pak to na vás všechno sesypou najednou s tím, že to už nemohou vydržet v sobě dusit. A co pak s tím? Taková situace se mnohem lépe řeší, když je v zárodku a ne, když se vystupňuje a nabalí se na ni třeba další a další věci. To je pak opravdu fuška se s tím vyrovnat a bohužel to i někomu může ublížit. A o to horší to je.
A teď bych nerada zněla hnusně, ale takoví sebevrahové? Samozřejmě že mají nějaký problém, jako jen tak z nudy to asi těžko dělají, ale každý problém se dá řešit nebo aspoň zmírnit. Není zrovna nejšťastnější nápad rozhodnout se, že ukončíte svůj život, protože už to prostě nezvládáte. Život není jednoduchý, proto musíme být silní a vypořádat se s překážkami, které nám nachystal.
A nemyslete si, já se taky pořád nesměju, (no vlastně jo, ale to je z trochu jiného důvodu) každopádně nejsem ten typ lidí, co jsou pořád strašně šťastní, a vy nedokážete pochopit, jak se můžou pořád smát, když vám je tak hrozně. Jsem ten typ člověka, co se spíš snaží takhle působit. Ve své podstatě je tohle moje verze nic neřešení, protože tou relativní dobrou náladou můžu ukázat, že jsem v pohodě zabránit tak případným dotazům, co se stalo atd., na které prostě jednoduše nechci odpovídat. Je pro mě mnohem snazší všechny problémy odsouvat na své budoucí já, které je doufám nějak vyřeší. Ať už jde o úkoly do školy nebo podstatnější věci. Průšvih je, že to tak nemůžu dělat do nekonečna.
Je fakt, že to mluvení docela pomáhá. Někdy jde prostě jen o strach, který mi zabraňuje se s tím svěřit. Jsem docela srab v tomhle ohledu a jen tak přijít za člověkem, na kterém mi záleží a říct mu: "Vadí mi tohle a tohle." To prostě nejde. Tak se snažím to naznačovat, ale kluci (pardon, ale je to můj názor) jsou v těchto ohledech dost pozadu a moc nechápou, když jim něco chcete naznačit. Nejlepší řešení ale nakonec je opravdu o tom mluvit mezi sebou. Je sice fakt, že to někdy může vést k rozchodu, ale přece byste nechtěli udržovat vztah s někým, na kom vám nějaký aspekt moc vadí, ba vám i ubližuje, a u něj by to bylo třeba zrovna tak. Takové vztahy se nakonec bohužel řeší sexem, což zrovna nejlepší volba není. Problémy to samozřejmě nevyřeší (pokud se netýkaly této oblasti) a beztak to skončí katastrofou. Někdy je holt lepší si to přiznat a vyříkat, než prodlužovat trápení. I když to chce sílu a odvahu.
Tento fenomén utíkání od problémů se opravdu dost šíří a i dlouholeté vztahy nebo přátelství pak končí kvůli naprosté blbosti a já si myslím, že jedinou naší hloupostí je, že to nechceme řešit, nebudeme se tím zabývat a prostě to ukončíme, když nás to nebaví. Otázkou je, jestli takhle vůbec lze něčeho dosáhnout, protože vztahy nejdou jen tak sami od sebe, potřebují péči a když jim ji nedáme, jak to asi může dopadnout?








Souhlasim s tebou.. Já když měla dřív problém, tak jsem se sice nechovala tak, jak píšeš v tomhle článku, ale držela jsem to v sobě.. Teď jsem ale taková,že když ten problém nevyřeším, deptá mě to a zkazí mi to prostě třeba celý týden, dokud to nevyřeším.. Když se třeba pohádám s někým z rodiny, neřeším to úplně hned, počkám třeba hodinu, než se všichni uklidníme a potom se snažim tu hádku vysvětlit a promluvit si o tom a vyřešit to..