Sešli jsme se za školu a Viktor držel něco v ruce. Když jsem přistoupila blíž, poznala jsem svou paměťovou kartu. Přesně tu jsem měla ve foťáku. Viktor si s ní pohrával. "Kdes to vzal?" Zvedl oči. "To není podstatné." "A jak se ti to povedlo?" Zamračila jsem se. "To bych ti raději neříkal."Protočila jsem panenky. "Tak co mi chceš ukázat?" Naznačil, ať se posadím. Neochotně jsem si sedla. Viktor zasunul kartu do tabletu a ukázal mi fotku těch tří mužů. Objevila jsem tam ale ještě někoho. "Víš, kdo to je?" Pokrčím rameny. "Víš, v noci stvoření vypadají jinak, ale musí mít jedno poznávací znamení, které nesmí nikdy, ani přes den, sundat." "A?" Zvednu jedno obočí. "Pozorně si prohlédni jeho ruku." Přiblíží fotku. Nejprve netuším, co tím sleduje, ale brzo si uvědomím, že má na ruce stejný náramek jako Hans. Přesně o ten náramek jsem se s ním asi před rokem prala. Tenkrát mě za ruku chytil dost pevně na to, abych se mi tam udělala modřina. Řekl mi, že ten náramek nikdy nikomu nedá, ať si to zapamatuji. Chvíli jsem z něj měla strach, ale později to přešlo. Teď už ale vím i důvod.
"Co tam dělal?" "Aha, takže si ho poznala. Domlouval se s nimi. Nevím přesně o čem, ale mluvili s ním celkem dlouho. Myslím, že řešili jeden problém poslední doby. Každopádně ho nějakou dobu sleduju. Něco se mi na něm nezdá." "Cože? Vždyť je to tvůj kamarád." "Ale no tak, moje povinnost je se s ním přátelit." "Ty seš takovej vůl!" Hodím po něm ten jeho tablet. Chytne ho, aby se nerozbil o beton na zemi. "Ty mi to nevěříš? Víš, co? Tak pojď dnes v noci se mnou, jo?" Zavrčím. "Jen jednou, nic víc nechci." Pořád jsem byla naštvaná. "Dobře. Jen jednou, jasný?" "Jo."
Večer ke mně přišel Viktor. Měl přes obličej kapuci, abych ho neviděla. Řekl, že si ji nechce sundat, aby mě neděsil a já ho nechala. Odvedl mě na jedno místo, odkud byl krásný výhled. "Vidíš ho? Tamhle je." Ukáže směrem k rybníku. Na břehu vidím Hanse s jednou dívkou." "Kdo je to u něj?" "Panna noci." Ten název mě ani nepřekvapuje. "A její úkol?" "Pomáhá mužům, kteří ve dne nemají to, po čem touží. Vezme na sebe tu podobu. Nemusí to být ani člověk, někdy je to úspěch, peníze, domov...prostě cokoli. Uspokojí je aspoň na tu krátkou chvíli." Těžce polknu. Zajímalo by mě, co zrovna jemu chybí. "Proč je u ní on?" "Co já vím, možná nemůže mít dívku, po které touží..." Zasměju se. "A nepřijde ti tohle jako absurdní řešení?" "Nevím, možná ho trochu chápu." Koukne se na mě. "Jo, ty si stěžuj, chce tě každá holka od nás, tak co bys ještě chtěl?" Pokrčí rameny. Musím se mu smát.
Když jdu spát, zdá se mi zvláštní sen. Viktor a já sedíme spolu na louce. Povídáme si. Uprostřed rozhovoru se ke mně Viktor nakloní. Políbí mě. Ucuknu, ale nijak se nebráním. Začne se mi to líbit. Z proudu vášně, polibků a doteků mě vytáhne až můj budík. Chytím se za srdce. Byl to takový šok. Prohrábnu si vlasy. Bože, Viktor...to ne. Viktor ne. Miluju Hanse a tak to i zůstane.
Snažím se promluvit si s Viktorem, ale bez Hanse ho ve škole prostě nelze potkat. Všimnu si, že s Hansem teď tak moc nemluvím a mrzí mě to. Snažím se ignorovat, co o něm vím. Pořád je to ten samý kluk, který se mnou dělá blbosti. Je to ten stejný člověk, co mě umí rozesmát. Nic se na tom nemění.
Hned po škole za ním vyrazím. Vím, že doprovází Hanse na autobus a pak jde sám domů. To je chvíle, kdy si s ním můžu promluvit. Jdu hned za nimi, ale k mému překvapení se rozdělí ještě před autobusovou zastávkou. Ani nešli na oběd. Tohle je zvláštní. Pozorovala jsem ho dál. Šel až k hrázi. Nikdo tam nechodí. Je to opuštěné místo, od kterého se všichni instinktivně drží dál. S někým se tam potká. Rozhlíží se kolem. Rychle se schovám do keře. Mluví s nějakým mužem, co má na sobě sluneční brýle. Je to trochu zvláštní, když je dneska celý den zataženo. Všimnu si, že mu něco podává. Zpozorním. Jsou to peníze. Za co mu asi platí? Přimhouřím oči. Ten muž s brýlemi mi přijde cizí, ale zároveň i důvěrně známý. Musím zjistit, kdo to je.
U večeře, když máma odejde, se táty zeptám. "Tati, myslíš, že bys pro mě mohl něco udělat?" "Copak?" Napřímil se. "Potřebuju, abys mi pomohl s Viktorem." Táta svraští čelo. "Já myslel, že se ti líbí Hans." "To jo, ale..." "Ale máš podezření, že to on z noci vysává sílu." Zarazila jsem se. "Co?" "Taky jsem viděl ty fotky. Ten náramek, víš?" Sklopila jsem oči. "O to zrovna nešlo. Jen...Viktor se dneska s někým scházel a platil mu za něco. A on z tebe posledně měl takový respekt, tak jsem si myslela, že bys mohl..." Pokusila jsem se neznít jako nějaká žárlivá přítelkyně. "Jak ten muž vypadal?" Táta se tvářil zamyšleně. "Já nevím... Moc jsem na něj neviděla. Byl vyšší, měl světlé vlasy a na očích sluneční brýle, což bylo zvláštní, protože..." "Nebylo světlo." Dokončil větu za mě. "Jo." "Já vím, kdo to je." "Vážně?" Řekla jsem možná až moc nadšeně a rozhodně až moc nahlas. "Tedy ne úplně přesně, kdo to je, ale vím, co to je."







