Nakonec se jdeme projít. "Co vůbec víš o době, kdys byl...no vždyť víš." Nechce se mi použít slovo kóma. "No vím, že Vernon s Becky pokračují dál a musím uznat, že jsou fakt dobří. Benedict je stále rozhodnutý najít diamant a zbylé poklady. A ty? Ty jsi taková velká neznámá. Moc informací o tobě se nám nezachovalo." "Nechtěla jsem to tak. Když jsem si myslela, že jsi zemřel, bála jsem se, že se to stane i nám ostatním. Rozhodla jsem se od toho odejít. A zatímco veškeré naše peníze šly prakticky na soudy, rozhodla jsem se začít nový život. Vernon s Becky se toho ale nechtěli vzdát a pokračovali dál. Začali na drobných loupežích vzácných předmětů. Bylo těžké s nimi udržet kontakt. Sem tam mi přijde dopis s adresou, kam mám odpovědět, ale skoro vůbec se nevídáme. Myslím, že už to budou skoro dva roky, co jsem je viděla naposledy. Mrzí mě, že to, co nás spojilo dohromady, nás teď rozděluje, ale každý jsme se rozhodli jít svou cestou." "A tohle je tvoje cesta?" Zeptá se mě a významně se na mě zahledí. "Ano. Tenhle život mám ráda. Je klidný a plný lásky." Mark sklopí oči. "A to dobrodružství ti nechybí? Nechybí ti nebezpečí a napětí, které nás vždycky pohánělo kupředu?" Jeho slova mě nutí zamyslet se. Ta akce mě kolikrát v mé nudné práci lákala, ale teď si o tom můžu nechat jen zdát. Mám rodinu a jsem za ni zodpovědná. Oni jsou jediný adrenalin, který potřebuji.
"Proč jsi za mnou vůbec přijel?" Mark se zastaví a zpříma mi hledí do očí. "Chtěl jsem tě vidět." Jako bych ho neznala. "A dál?" "S Vernonem a Becky jsme přemýšleli o společné akci." "Marku!" okřiknu ho. "Já do žádný akce už nepůjdu, jasný?" Mark jen udělá své štěněčí oči. "Myslel jsem, že to uděláš...aspoň kvůli těm starým časům." Mám chuť zavrčet a praštit ho. Místo toho změním téma. "A kde teď vůbec bydlíš?" Mark pokrčí nezúčastněně rameny. "Tak nějak nikde a všude. Byt ještě nemám, sháním. Což mě přivádí k bodu č.2 a to, jestli bys mě tu nechala dneska přespat." Překvapeně vytřestím oči. "Marku! To ale přece nemůžeš, takhle bez ohlášení!" Mark si dá smutně ruce do kapes a zahledí se do země. "Vím, že to není ideální, taky jsem si to představoval za jiných okolností. Chtěl jsem tě jen poprosit." Jde o pár kroků přede mnou a dělá, že se má k odchodu. Znám tu fintu, vím, o co mu jde. A přesto to udělám. "Fajn." Řekla jsem tiše. Pořádně jsem si to nepromyslela a než jsem to stihla udělat, Mark se na mě prudce otočil s jiskrou v očích. "Já věděl, že nezklameš!" Objal mě a pohladil po vlasech. Musela jsem se usmát, aniž bych to předem zamýšlela.
Vzala jsem tedy Marka k nám domů, představila jsem ho rodině jako dávného přítele a začala jsem vařit večeři. Jorge seděl u mě v kuchyni a tvářil se uraženě. "Já vím, že je to narychlo, ale je to jen jedna noc. Nic víc nechci, ano? Jen jednu noc." Jorge pořád neodpovídal. Byla jsem nervózní, když mlčel. "Řekneš mi k tomu něco?" Jorge konečně zvednul oči od stolu a podíval se na mě. Stále se mi však nedíval do očí. "Vadí mi to. Copak si nepamatuješ, co ti kvůli němu hrozilo?" Je pravda, že Jorge věděl o všech těch soudech kvůli krádežím. Věděl o mně všechno. Nejspíš si ale neuvědomoval, jak je pro mě ta část života důležitá. "Všichni jsme do toho šli dobrovolně." Řeknu a nakrájím cibuli. Slzy se mi vhání do očí a já přemýšlím, jestli je to z té cibule nebo z toho, že jsem si možná uvědomila, jak mi ty časy chybí. "Ale neodešla jsi kvůli němu." Odsekne nakonec a zvedne se ze židle.
Jakmile dodělám večeři, nandám všem a dojdu pro Jorge nahoru. Pořád je naštvaný, ale já už tomu nevěnuji takovou pozornost a místo toho sleduji, jak Mark vypráví mým dětem příběhy. Je zvláštního s nimi pozorovat. Jsou tak šťastní, pořád se smějí. "Cože, mami, tys střílela?" Řekne užasle moje dcerka. "Nooo jo." Řeknu trochu zaskočeně. Děti příběhy z mého minulého života zajímají čím dál víc. "A mami, proč jsi toho nechala?" Zajímá se Carl. "Abych si mohla pořídit takový dvě zlobidla, jako jste vy dva." Dám jim pusu na čela. Koutkem oka si stačím všimnout, jak Jorge protočil oči. "Tak a teď vyčistit zoubky a spát! Tatínek vás půjde uložit." Děti se až moc poslušně zvednou a běží po schodech. Sintia se v polovině schodů zastaví a kouká na nás. "Mamí, může nám dneska strejda Mark vyprávět před spaním?" Má tak roztomilý hlásek. "Dneska ne, necháme ho taky odpočinout, ano?" Sintia přikývne a běží za svým bratrem.
"Milé děti." Poznamená Mark. Já zatím posbírám talíře od večeře a začnu je mýt. "Docela si s nimi rozumíš, co?" Mark se usměje. "Jsou to dobří posluchači." "To jo, když se vypráví něco zajímavého, to vždycky sedí jako přikovaní." "Překvapilo mě, že skoro nic z toho nevědí." Na chvíli přestanu mýt a otočím se. "Nepotřebují to vědět, stresovalo by je to a navíc už je to minulost." Mark přikyvuje. "Ale i tak to bylo fajn, ne?" "Bylo." Souhlasím.







