Ráno odvezu děti do školy, Jorge jede do práce a Markovi dám přesné instrukce, jak se ohřívá jídlo a kde co najde. "Asi tě to překvapí, Mel, ale já vím, jak se používá mikrovlnka." "No dobře. Tak jo, já jdu, ahoj." Jsem z toho celá nervózní. Nechat ho u nás? Přijde mi to strašně...zvláštní při nejmenším, co když u nás bude hledat a najde věci, co nechci? Mám z toho nervy na dranc.
Z práce spěchám hned domů. Před naším vjezdem spatřím neznámé auto. Nedůvěřivě otevřu branku a sotva stačím dojít ke vchodovým dveřím a ven vyběhne Vernon s Becky. "No ahoj!" "Meliso!" Oba se mi vrhnou kolem krku a já z toho úžasu zůstanu jen zírat. "Co tady..." "Přijeli jsme na naší poslední výpravu." Řekne Becky nadšeně. "Ale já do toho s vámi nejdu." Odporuji. "Už jsme ti to ale domuvili v práci." Zasměje se. "Cože jste?!" Vyhrknu. Becky stále hraje na tváři úsměv. "Chtěli jsme, aby to bylo překvapení." Přidal se Vernon. "No to teda je." Musím souhlasit. "Aspoň tomu dej šanci, jo? Kvůli nám." Znovu mě objemou, moc s tím nesouhlasím, ale přeci jim nemůžu odporovat.
Jorgovi se to líbí ještě míň. Nakonec ho přemluvím, ale opravdu jen na jeden den. Víc jim také ani dát nemohu, do práce chodit musím, ač si oni očividně myslí opak.
Jakmile ráno vypravím nic netušící děti do školy, zpod postele vytáhnu staré oblečení, které je mi dost těsné, ale pořád je na takovou akci pohodlnější než moje stávající oblečení.
Sbalíme si potřebné věci a jdeme několik ulic k novému autu - je to jeap, který sám o sobě působí tak statně a silně. Vzpomenu si na naše auta a zatoužím zařádit si v takové káře. Aspoň jednou na zkoušku.
V autě se spokojeně usadíme s Markem vzadu a Becky si sedne za volant. Řídí dobře, ale na můj vkus moc rychle. Pořád předjíždí a i tak silné auto má s jejím typem jízdy někdy problém.
S terénním autem jsme dojeli skoro až na místo. Teď tam nebylo skoro nic. Prakticky jen několik kamenů náhodně poházených kolem a pak jen holý hopec. "Je to tu úplně jiný." Udiveně vylezu z auta. "Nečekal bych, že se změní tak rychle." Souhlasí Vernon a jde kousek blíž. "Dáme se do hledání, ne?" Prohlásí rozhodně a nadšeně Becky, která se očividně na společnou akci těšila snad ještě víc než Mark.
Becky: Vylézt na konec bylo těžké. Cestou jsem se zadýchala. Běhat po městě je něco jiného, než se škrábat do prudkého kopce a ještě ke všemu pravděpodobně po dešti, protože nám to klouzalo. Šla jsem hledat s Vernonem, ačkoli prohledávání sutin nebyla zrovna představa dokonalé akce, byla jsem ráda, že jsme spolu. Navíc při hledání diamantu? Víc si přát nemůžu. Ne teď, po takové době.
Zatím co zuřivě nadzvedávám kameny a začínám být nedočkavá, než někdo zavolá, že ho našel, Vernon pak započal konverzaci. "Pamatuješ si tu věštbu, že jo?" "Každou noc." Řeknu tiše. Samozřejmě, že na to musím myslet. S hledáním mi sice mohou pomoct, ale pak to bude všechno na mně. Někdy z toho mám strach. Bojím se, že to nezvládnu. Na druhou stranu, ale diamant bude pořád náš a zatím jsme ještě některé poklady nezískali, takže si s tím nemusím dělat hlavu...i když stejně asi budu.
"Bojíš se toho?" Při jeho otázce mi naskočí husí kůže. "Bojím." Vernon mě obejme kolem ramen a dá mi pusu na holý krk. "Proč se teď ptáš?" "Hale." Ukáže, co má v ruce. Drží obří lesklý diamant. Je velký jako pštrosí vejce, nebroušený a přesto krásný. Vezmu si ho do dlaní, váží tak dvě kila možná víc. Užasle si jej prohlížím ze všech stran. Fascinuje mě.
"Tak jsem o tom přemýšlel." Vyruší mě z úžasu, trochu sebou cuknu. "No?" "Přínáší velkou moc. Možná až moc velkou. Nevím, jestli by bylo vhodné dát takovou moc někomu, komukoli. Nevyhrotí to pak všechny suoboje? Všichni po něm budou toužit a půjdou přes mrtvoly a to doslova." Na jeho slovech něco bylo. Kdy to tak stihl vymyslet? Asi mu to vrtalo hlavou dýl, mež jsem si myslela. "A co navrhuješ?" Vernon diamant pevně uchopí. "Tohle." A ještě, než dozní jeho slova, diamant se tříští o jeden z kamenů. Dech se mi zastaví. "Cos to provedl?" Pevně ho chytím za triko. "Vyřešil jsem to." Prudce oddychuju. "To je teda vážně skvělý! Takže všechny ty roky jsme si jen tak kradli poklady a riskovali životy jen tak?" Vrčím. "Sama víš moc dobře, že tu šlo o něco úplně jiného. Nejdřív o peníze, pak o přátelství, nakonec o dobrodružství, vzrušení. Bylo úplně jedno, že jde o poklady. Byla to jen záminka a ze začátku jsem si myslel to samé, ale teď už to vidím jinak." Na to jsem mu nemohla nic říct.







