close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Druhá tvář 1/4

21. prosince 2015 v 16:16 | WhitEvil |  Druhá tvář
Ještě donedávna jsem žila v domnění, že každý má jen jednu tvář a to tu, kterou ukazuje navenek, události posledních dní mě však vyvedly z omylu.
Já jakožto člověk upřímný stylu co na mysli, to na jazyku, jsem i člověkem s užším kruhem přátel. Kluci jsou pro mě naprosto zapovězení. Myslím, že poslední, kdo o mě zavadil pohledem, byl náš starý dějepisář a to také pravděpodobně jen proto, že jsem u sebe měla jako jediná učebnici. Ale já si pořád udržuji dojem, že je lepší říkat pravdu, než se přetvařovat a skutečnost, že takhle nejspíš, cituji, zemřu sama, mě zatím neodradila.
Každopádně kromě své pravdomluvnosti jsem zdědila po rodičích, kteří už jsou přes pět let po smrti, šetřivost. Místo autobusem chodím tedy domů pěšky. Cesta trvá přibližně hodinu, ale mně to nevadí, já si aspoň odpočinu od stresu. Snad jediné mínus je, že cestou k nám do vesnice nevede žádný chodník, takže musím po silnici, kde jezdí auta. Sem tam si mě všimnou na poslední chvíli, ale dosud se mi nic nestalo, takže v tom přirozeně hodlám pokračovat. Neušetřím sice moc, ale mně se hodí každá koruna, navíc sama sebe můžu uklidňovat, že žiji zdravě, když do sebe láduji tu čokoládu.
No a jednou jsem si to takhle šla domů a samo sebou mám na uších sluchátka, abych případná auta slyšela až na poslední chvíli. Přemítám si o životě a podobných blbostech, když v tom mě někdo chytí za rameno. Tak prudce jsem sebou snad v životě netrhla. Otočím se a už sundávám sluchátka, protože chci slyšet křik toho idiota, až ho praštím pěstí. Můj úder ale úspěšně odrazí a drží mou pevně sevřenou ruku v té své. Naštvaně vrčím jako býk připravený nabodnout vás na rohy. Prohlížím si ho, má uhrančivě modré oči, delší tmavohnědé vlasy, je o něco vyšší než já. Mé oči na chvíli ulpí na jeho svalnatých pažích, než se zase odtrhnu a vzpomenu si, jak moc mě štve. "Tak hezky klídek. Jak se jmenuješ?" Mluví tak nechutně klidně, že se mi z něj zvedá žaludek už teď. "Nemám nejmenší důvod ti něco takového sdělovat." Odporuji. "Tak pokračuj a já ti nějaký dám." Řekne děsivým hlasem. Nejde ani tak o ten tón, ale o přesvědčení, s jakým to říká. Budí respekt i strach a přesto se ho nebojím, chci ho svázat a hodit do řeky. "Díky, nechci." Snažím se znít přesvědčivě sama sobě. "Uvědom si jednu věc a to, že já držím tvou ruku, stačí jediný pohyb a mám tu druhou, přeperu tě snadno. Zvlášť, když jsi neabsolvovala žádný kurz sebeobrany." Cítím, jak se mi zrychluje dech. "Emily Campová." Řeknu tiše, a když si všimnu jeho lehce překvapeného výrazu, kopnu ho do nejcitlivějších míst, čímž vysvobodím svou ruku. Začnu utíkat. Zjišťuji, že neumím utíkat. Zjišťuji, že bych neměla běhat v botách s podpatky. Kašlu na všechno, co jsem zjistila.
Hlavou mi bleskne, jak daleko to mám ještě domů. Podle jeho fyzické zdatnosti mě musí stejně co nejdřív dohonit. Ohlédnu se, abych zhodnotila situaci. A pak to uvidím. On za mnou neběžel. Jen tam taky stojí. Myslela bych si, že hledal někoho jiného, jen kdyby na mě tak nezíral. Prostě ta, stojí a čumí na mě. Zpomalím, sleduji ho a jdu pozadu. Ani se nehne. Ve chvíli, kdy mě málem přejede auto, protože jsem zamířila až moc do silnice, se otočím a pokračuji už klidněji dál.
Domů dojdu uřícená, teta se na mě dívá s napůl ustaraným a napůl naštvaným výrazem. "Říkala jsem ti, ať nechodíš pěšky!" Dá se ruce v bok. Obličeji jí zakrývají zvlněné blonďaté vlasy a pod pár neposednými pramínky se lesknou její kaštanové oči.
Jako malá jsem k ní chodila často, moji rodiče pořád pracovali a neměli na mě čas. Vlastně to ani pořádně nebyli moji rodiče, ani když byli naživu. Moje teda je tátova mladší sestra a vždycky tedy byla blíž mojí generaci a dětským hrám. Moji rodiče mě svěřili do její péče v případě, že zemřou a tak jsem před pěti lety do jejího života zaplula definitivně. Našla si se mnou byt a práci. Ale nemohla dostudovat. Nikdy se o tom nezmiňovala, ale já jsem moc dobře věděla, že ji to mrzí. A proto si také hledám práci, abych jí mohla přispívat na nájem a třeba, až dodělám střední školu, bude moci studovat taky.
"Autobus mi ujel." Pokračuji ve výmluvách. "Jede i další." "Nechtělo se mi čekat." Teta si smutně povzdechne. "Hlavně, že se ti nic nestalo. Chceš oběd?" "Už jsem jedla, dík." Rychle se vymotám z této konverzace a uteču do svého pokoje.
Ležím na posteli s hudbou v uších. Před očima mám pořád ten obraz toho kluka stojícího a zírajícího na mě. Musím tu představu dostat z hlavy.

Druhý den se rozhodnu udělat tetě radost a počkat na autobus. Otevřu si v klíně sešit a čtu si aspoň látku zítřejšího testu. Ani nezvedám oči k okolí, prostě čtu a sem tam zkontroluji čas na mobilu. Někdo si vedle mě přisedne. Nevěnuji mu pozornost, když v tom promluví. "Tak je to tu zas." Ten hlas mě vytrhne i z chemických rovnic. Instinktivně vstanu a udržuji si bezpečný odstup. On se na mě ani nepodívá. Zírá někam do prázdna. "Být tebou, už neudělám ani krok." Řekne zase klidně. "To jako proč?" Zkřížím ruce na prsou. "Protože, když se hneš jen o kousek, zastřelí tě." "Kdo?" Řeknu nedůvěřivě. Nemůže si myslet, že mu na to skočím. "Míří na tebe tři zkušení odstřelovači. Jakmile budeš ode mě moc daleko, jsi mrtvá." "Blbost." Odseknu a ustoupím. Mým ramenem proletí střela. Jen mě škrábla, díky bohu za silné bundy. Schoulím se na zemi a on se nade mě nakloní. "Zkus mi víc věřit." "Zkus mě neděsit." Oplatím mu jeho narážku. "Uvidíme příště." Zamrká a vezme mě do náručí. Hádám, že se nemusí se svými svaly ani moc namáhat. Běžíme skrze volné pole. Jsme na ráně a nikdo po nás nestřílí. "Oni se tě bojí?" Musím se zeptat. "Jen vědí, kdo jsem." On mě neuklidňuje! Teď budu ještě víc paranoidní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 21. prosince 2015 v 16:39 | Reagovat

Hezký článek i vzhled stránek. :)

2 Sabča Sabča | Web | 21. prosince 2015 v 20:06 | Reagovat

super blog, zvu tě na svůj ;-)

3 WhitEvil/taková normální ještěrka WhitEvil/taková normální ještěrka | 25. prosince 2015 v 13:03 | Reagovat

[1]: Díky. dobrý básnický obrat. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama