Doběhneme k autu, které bych slušně nazvala vrakem. Je celé oprýskané a na některých místech je vidět rez. Otevře dveře a doslova mě hodí na zadní sedačku. Sám si sedne dopředu a rozjede se.
"A teď mluv - kdo jsi, co po mně chceš a co se to teď krucinál dělo?" Zním sama sobě tak zoufale. "Kdo jsem já, to není podstatné, co po tobě chceme se brzy dozvíš a to, co se dělo, byla jen ukázka nebezpečí, kterému budeš čelit." A zase nic uklidňujícího.
Zastaví u paneláku. V klidu vystoupí, otevře mi a společně vejdeme dovnitř. "Výtah nefunguje, musíme pěšky." Ujistí mě, když zběsile mačkám tlačítko na jeho přivolání. Jdeme tedy po schodech.
V pátém patře už dost slyšitelně funím. "Kolik to má proboha poschodí?" "Ještě sedm." "Budu hádat - jdeme do toho nejvyššího." "Chytrá holka." Řekne tak nějak provokativně. Myslím, že cestou stejně umřu.
Můj naprostý odpor k tělocviku se projevoval s každým krokem. Jako by mi někdo rval plíce z těla.
Konečně jsme byli na místě. Horní patro bylo tak nějak chladnější a místnost, do které jsme vešli, byla ještě horší. Nebyly zde žádná světla, jen okna a na nich závěsy, které bránily i té troše slunečního svitu zvenku, aby proniklo dovnitř. A zatímco můj společník pobíhal po místnosti a něco horečně hledal, já jsem zůstala stát na místě fascinovaná stěnou plnou čísel a písmen. "Co to je?" Řekla jsem užasle. "Výpočty." Odpověděl, aniž by přestal hledat. "A k čemu?" "Prostě k něčemu." Řekl podrážděně. Zřejmě se mu nedařilo najít kýženou věc. "Mám ti pomoct hledat?" Nabídla jsem se aspoň ze slušnosti, i když mě to popravdě vůbec nelákalo, ale myslím, že tetě by takové chování udělalo radost. "Radši stůj a nepřekážej." Odmítl mou vřelou nabídku, až mě to skoro namíchlo. I tak jsem ale raději byla u těch výpočtů, které mě prostě fascinovaly.
Po několika minutách hledání si to nakonec rozmyslel. Praštil pěstí do stolu a zaklel. "Jdeme." "A kam?" "Na bezpečnější místo, kam se ti nevkrade každý děcko, říkal jsem jim, že je to tu k ničemu, nevěřili." "Kdo oni?" "Ale nikdo." Zase odsekl. Teď byl o dost podrážděnější.
Autem jsme jeli dlouho. "Máš tvrdý sedačky." Opáčím v polovině cesty. "Nebo máš ty kostnatej zadek. Nikdo si na ně ještě nestěžoval." Zavrčím. "Na můj zadek si taky nikdo nestěžuje." A je to vlastně pravda, protože se na něj ani nikdo nedívá. "Mám ho snad zhodnotit profesionálně?" "To je dobrý, stejně máš hloupý názory." "Nebo ty máš špatný měřítka na názory jiných." Provokuje ještě víc.
To nové místo je vlastně jen obyčejný dům. Tedy zvenčí. Když totiž konečně Phil, postě mi přijde, že by se mohl jmenovat takhle, je to stejně hloupé jméno jako on, otevře dveře, spatřím hromadu zkumavek, lidí v pláštích, ale i zbraní a rádoby vojáků, ale velmi mladých. "Kde to jsme?" Stihnu se zeptat, než mě nějaká dívka chytí a vleče pryč. Ani mě nezachytí.
"Musím říct, že jsem tě čekala větší." Řekne, když si mě náležitě prohlédne. "Tví rodiče byli dost vysocí, víš?" "Jo, vím, byli to totiž mí rodiče, takže jsem je znala." Zasměje se. "Jasně, promiň." Něco naťuká do počítače. "A jací byli? Vždycky jsem je chtěla poznat osobně." Pokrčím rameny. "Jako rodiče nic moc. Pořád někde lítali." Znovu ten její smích. "No to se nedivím, když tu byli skoro pořád." "Jak jako byli tady? Jezdili do práce." Zvednu jedno obočí. "Tohle byla jejich práce. To, co vidíš, je jejich zásluha." Tak tomu se nedá věřit. "Jasně, ty vlastně nic nevíš. Tak popořadě." A začne mi povídat zajímavý příběh.
"Po pádu největších velikánů a diktátorů své doby se úzký kruh veřejnosti dozvěděl informace o jejich soukromí a zjistil se, že byli naprosto rozdílní. A tím to všechno začalo. Psychologové, filosofové, aristokrati a snad každý, kdo vytušil, že to něco znamená, se tím začal zaobírat. Úzká skupina lidí, kam patřili i tvoji rodiče, se spojila a začala tzv. jev druhého já zkoumat do hloubky. Naučili se osobnosti oddělovat a pracovali na tom, aby tu špatnou část úplně anulovali. Prý na to dokonce přišli, ale než nám to stihli předat, zemřeli. Údajně svůj odkaz, ale schovali u tebe." "U mě?" Zopakuji, abych se dokázala vzpamatovat. "Jo, ale podle tvé naprosté neinformovanosti dost pochybuji, že o tom něco víš."
Následují všemožné testy. Každý si mě prohlíží, povídají o mých rodičích a vyptávají se mě. Několikrát mi vezmou krev, pořád mi něco píchají a z toho všeho mi jde hlava kolem. Tolik neznámých lidí, fanatických lidí, co jsou posedlí něčím, co vytvořili moji rodiče a údajně vložili do mě. A všichni jsou tak mladí. Zatím jsem tu neviděla nikoho, komu by bylo přes dvacet let. Není to zvláštní?
Phil...tedy vlastně Drake, jak mi ho představil jeden z jeho přátel, mě odveze domů. "Co je to za lidi?" "Jsme úzká skupina lidí, kteří hledají druhou tvář. My všichni pokračujeme v práci našich rodičů." "Proto jsou všichni tak mladí?" Vyhrknu radostně, protože se mi konečně podařilo něco pochopit. "Ano, všichni, koho jsi viděla, jsou z naší generace. Někteří jsou tam dobrovolně, jiní ne, tak to prostě chodí." Svraštím čelo. "Proč by byli někde, kam nechtějí patřit?" "Kvůli rodičům. Když sem vstupovali, podepsali smlouvu, která se týkala i jejich potomků." "Není to trochu nefér? Nemůžou jen tak odsoudit svoje děti k něčemu, co nemají rádi." Drake se usměje. "Vůbec životu nerozumíš. Jejich geny, jejich pravidla. Než ti je osmnáct, můžou si s tebou dělat, co chtějí, a většinou to i dělají." Zamrazí mě.
Doma si vyslechnu přednášku od tety na téma: jezdi domů včas nebo tě přetáhnu tím válečkem. Pak jdu spát.
V noci je mi nějak divně. Pořád se převracím a probouzím, bolí mě moje piha na ruce. Kromě toho, že jsem kvůli ní měla problémy ve škole, protože se mi všichni smáli, doktoři ji často zkoumali, protože jim přišla něčím zvláštní. Mám ji od narození, ale ještě nikdy mě nebolela tak moc. Nemůžu kvůli tomu ani zavřít oči. Pálí to, jako by mi někdo dovnitř dal žhavé olovo. Pevně skousnu zuby a svíjím se bolestí. Už skoro pláču, jak moc mi to ubližuje. A pak najednou nic, konec, přestane to. Usnu vyčerpáním.
Ráno na mě Drake čeká před školou. Nemám na něj náladu. Snažím se ho ignorovat, sklopím hlavu a chci ho obejít. Chytne mě za rameno. "Kam jdeš?" "Do školy. Nevím, jak tomu je u vás, ale například já mám i své povinnosti a jednou z nich je chodit do školy." "Dneska ne." Usměje se a násilně mě odvleče do auta.
"Uvědomuješ si, že je to únos?" "Nebránila ses. Asi bys chtěla být unesena." Šibalsky zamrká. "Nechtěla jsem dělat scény." Už takhle mám ve škole svých problémů dost. Ona je totiž někdy přílišná upřímnost považována za drzost.
Jedeme jen chvíli a mě znovu začne pálit ta příšerná piha. "Je ti něco?" Zeptá se mě Drake. Ta jeho starost mi přijde tak falešná. Vždyť co mu je do mě? Nic. "Nestarej se!" Křiknu a snažím se tu bolest ustát. Zjistila jsem, že když na ni nemyslím, zmírní se. Ale neodejde... "Přestaň se tady tvářit jak boží umučení a vyklop, co s tebou je!" "Nic!" Protočím oči. "Mám to z tebe páčit? Protože já tohle nedělám, takže buď mi to řekneš, nebo padej z auta." "To neuděláš." Řeknu sebevědomě. "Myslíš?" Zasměje se a zastaví. Rychle vyběhne z auta, otevře, vytáhne mě ven do zimy. "Já čekám." "Bolí mě piha." Řeknu neochotně. "Ukaž." Sáhne po mé ruce. Na to reaguji prudkých trhnutím. "Ne." "Chci se jenom podívat." "Na dívání jsou potřeba oči, ne ruce." Opáčím. "Fajn, tak mi ji ukaž." S částečným odporem uposlechnu a nastavím ruku. Drake si ji prohlíží jako by šlo o něco bůhvíjak zajímavého. "Jak dlouho ji máš?" "Odjakživa." "Seš si jistá?" A stejně mi na ni sáhne! Blbec. Nech tu ruku ksarku! "Snad vím, co je na mém těle jak dlouho." "Musíme se vrátit. Nasedni si." "Co se děje?" "Sedej!" Okřikne mě. Už zase z něj jde strach.
A tak si sednu do auta, Drake se otočí a jedeme zpátky. Naprosto zbytečně podle mě. "Můžeš mi říct, co se stalo?" "Ty mi taky nic neříkáš." Řekne a lehce se usměje, jak se mu podařilo nade mnou vyhrát. "Říkám ti všechno podstatné." "Vždyť ani sama nevíš, co je podstatné." Usmívá se. "Ale jo, vím, co je podstatné pro mě." "Jenže na to nemůžeš nahlížet takhle subjektivně. I některé nepodstatné informace pro tebe v celku veškerých informací tvoří nepostradatelnou součást. Ve finále je tedy drtivá většina věcí podstatných. Až na ty opravdu zbytečné." Ty jeho chytrý řeči mě štvou snad ještě víc.








Docela se dá číst
*Wenn