A tak přijedeme zpátky na to místo, kde jsme byli včera. "Už je to tady!" Ohlásí a odvedou mě k Danielovi. Mohlo mu být tak něco přes dvacet, měl svalnaté tělo a delší vlasy, které mu sem tam padaly do očí. Řekla bych, že oči měl tmavé. "Takže říkáš, že ta piha tě pálí?" "Jo, tedy víc než obvykle." "Hm.." "Musíme něco vyzkoušet." Vzal mi ruku, uvědomila jsem si, jak drsná má prstová bříška, tak jako mívají třeba kytaristé. Několikrát přes pihu přejel a pak zatlačil. "Áááá." Vykřikla jsem bolestí. "Promiň, ale bylo to nutné. Našel jsem, co jsem potřeboval." "A to?" Zajímalo mě, co objevil tak zajímavého. "To tělísko. Tví rodiče ho pravděpodobně ukryli k tobě v pravém slova smyslu. Respektive umístili ho do tebe. Na pohled je to možná obyčejná piha, ale uvnitř něco je." "Moji rodiče do mě umístili nějaké tělísko?" "Ne, jen tak nějaké tělísko, tělísko s informacemi, co změní svět." "Tak si ho vezměte!!" Křiknu rozhořčeně. "Vezměte si to všechno! Já to nechci mít uvnitř sebe!" "Klid, až budeme moci ho vyndat, uděláme to a to co nejméně bolestivě." "Hm... Už můžu jít?" Přikývne.
Než odejdu, Daniel chvíli rozmlouvá s Drakem a pak mě odveze domů. "Řekl ti, proč mi to tělísko nemůže vyndat?" "Ještě není aktivované." "A jak se to udělá?" "To nevím. Myslíš, že kdybychom to věděli, jsme ještě tady?" "Asi ne." Pochopím. "Tak vidíš." "No ale počkej, co teda budeme dělat teď? Budeme jenom čekat, až se to prostě stane? Počkáme na nějaký spouštěč?" "Asi jo. Máš lepší nápad?" "Asi ne."
Přijedu akorát, jak kdybych jela autobusem a když mě Drake vyhodí kousek od domu, teta si ani nevšimne ničeho podivného. Musím teď vypadat jako vzorná studentka a všechno si taky dopsat.
Celý večer je bez problémů, nic mě nebolí, takže si aspoň pořádně odpočinu. Ráno mi ale zvoní telefon. Je tak pět hodin a někdo mi volá. Proč? "Co je?" Řeknu podrážděně a rozespale. "Vylez ven." Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že to byl Drake. "Proč?" "Dělej, potřebuju tě někam vzít." "Ale teta..." "Tak pojď." Nemám energii na to, abych mu vzdorovala, dokonce ani nepřemýšlím nad tím, kde vzal moje číslo. Obleču se a potichu se plížím kolem tetiny ložnice. Naštěstí má tvrdý spánek.
Drake parkuje o pár metrů dál, nastoupím do jeho, dneska poněkud vyhřátého auta, a čekám, že mi třeba podá nějaké bližší informace. "Musím teď ještě zajet něco zařídit, pak si uděláme výlet." "Proboha, v tvém podání zní věta - něco si musím zařídit - hrozně strašidelně. Víš, co se mi teď honí hlavou?" "Radši nechci vědět, bude tam dost nechutných a perverzních věcí." Dloubnu do něj loktem. "Protože, kdykoli si u něčeho ty, dějou se špatný věci." "To je možný, ale taky znáš jen jednu mou stránku." "To je pravda," souhlasím. "Proč taky někdy neukážeš své dobré já?" Drake se začne smát. "Tohle je moje dobré já." Tak teď si říkám. Že ta moje vyhřátá postel byla zaručeně lepší volbou.
Jedeme docela dlouho, chvíli po svítání zřejmě dorazíme na místo určení. Dělám, že spím. Drake vystoupí a jde k protějšímu domu. Pozoruji ho se zaujetím. Okamžitě mě napadají myšlenky, že chce něco ukrást nebo rozbít. K mému překvapení, ale vyleze ven dívka. Drake si rozepne bundu. Snad ji nechce zabít? Proboha, jestli ji podřízne, začnu utíkat...nebo ujedu, přeci nebudu běhat. Ujedu dost daleko, pak tam nechám auto a uteču. Jo, to zní jako plán!
Ale Drake nikoho nezabije, místo toho vytáhne z bundy puget růží a podá jí ho. Jsem ohromena. Políbí se. Je to jeho dívka! Počkat, on má holku... I magor jako on má holku. Musím ze sebou něco dělat, vážně musím. Ještě chvíli sleduji, jak se k sobě mají. Pak se rozloučí a Drake znovu nasedne do auta.
Ujede několik metrů a pak promluví: "Vím, že jsi to viděla. Teď znáš i moje špatné já." "Špatné já?" Nechápu. "Jo." "Jak to může být špatné já, vždyť to bylo tak hezký. Tohle je tvoje dobré já." "Ne, není!" Řekne zase naštvaně. "Ale no tak. Kdybys byl třeba sériový vrah, což je mimochodem i dost pravděpodobný, tak nic neřeknu, ale tohle? Vždyť je to fajn, ne?" Zlostně si odfrkne. "Jsme zase u toho, co je dobré pro tebe, nemusí být dobré pro někoho jiného. Tak to prostě je." Do téhle konverzace se znovu pouštět nebudu, ale musím říct, že mě tahle situace dost překvapila. Drake je pozoruhodná osobnost.
Najeli jsme na lesní cestu a Drake zastavil. "Co se děje?" Řeknu nechápavě. "Chtěl jsem ti říct, že už jsem už přišel na to, jak ten čip aktivovat." "A?" "Je to v tobě, stačí se jen soustředit." Zasměju se. "To je směšný." "Ne není! Tak dělej..." Pevně mi sevře ruku. "Au, to bolí!" Cuknu rukou, ale drží mě příliš pevně. "Co blbneš?" "Máš na to, jen se snaž." V jeho očích vidím tu neústupnost. Těžce polknu. Hlavou mi proletí ta věta, že mě vždycky přepere. Měl pravdu. Já se mu přece nemůžu bránit a tentokrát ho nemůžu ani kopnout.
Cítím, jak na mě leží celou svou vahou, ruce mi drží za zády, nohami nepohnu, mám je skřípnuté mezi sedačkami. Co mám dělat? Co mám dělat? Dojde mi, že jediné, čím dokážu pohnout, je hlava. Ale nechci ho praštit, bolelo by mě to možná ještě víc. Můžu ho ale kousnout. Nakloním se k němu a kousnu ho do krku. Z vlastní zkušenosti vím, jak to bojí. Ve stejnou chvíli trhnu rukama a jednu se mi podaří uvolnit. V tom okamžiku zašátrám v kapse a vytáhnu nůž, který jsem si do těchto kalhot dala asi před měsícem, kdy se v naší vesnici potuloval jeden podivný chlápek. I tehdy jsem věděla, že čím míň síly mám, tím větší a ostřejší nůž budu potřebovat, abych ho případně mohla aspoň vyděsit a navodit pocit, že jsem schopná mu opravdu ublížit. Byly na něm skvělé dvě věci - byl levný, protože jsem si ho pořídila ve vetešnictví a měl poškozené zavírání, takže se otevíral i sám, může to sice vypadat jako nevýhoda, ale když ho potřebujete vytáhnout z kapsy už otevřený, tak je to dokonalé. Přesně to jsem teď potřebovala. Švihla jsem rukou před sebe tak rychle, že jsem ho zároveň praštila a odstrčila jsem ho od sebe, a zároveň jsem mu uštědřila malý šok. "Tohle už nikdy neuděláš, rozuměl si?" Mluvila jsem tak silně, až jsem tím překvapovala sama sebe. Drake se ale navzdory mému proslovu usmál. Proč se směje? Je to snad sranda? Přitlačila jsem na nůž ještě víc, že chyběl už jen kousek a prořízla jsem mu hrdlo. "Dokázalas to." Ukázal na mou pihu. Změnila barvu. Ze světle hnědé se z ní stala bíla. Bělejší než sníh. "Musela jsi ukázat své druhé já. Podle všeho je to dost drsné já." "Ale jaks to..." Ruku s nožem jsem dala níž. "Protože jsem celou dobu viděl jen jednu tvou tvář. Muselo to být v tom. Ale musím uznat, že jsi mě překvapila, myslel jsem si, že budeš spíš ustrašená a měl bych tě pořádně vyděsit." "Taky, že jo! Ale holka se musí umět bránit." Mrknu na něj. Drake souhlasně přikývne. "Jedeme to říct ostaním, už se toho konečně zbavíš." Konečně.
Čip mi vyoperují celkem bezbolestně. Je až absurdní, jak se v tak malé věcičce může skrývat tolik důležitých informací. Po vyndání mě pustí domů a Drake mi cestou vysvětluje plán. "Teď mají vše, co jim chybělo, k dosáhnutí svého. Všem lidem odstraní tu osobnost, která by mohla nějak ohrozit světový mír." "Myslíš, že to vážně udělají?" Zeptám se trochu ustaraně. Přeci jen je to trochu velké sousto. "Ne, já je nenechám." Tomu nerozumím. "Ehm...víš, žes jim právě dal ten čip, že jo?" "Ano, všiml jsem si, ale má to i svůj důvod." Vysvětluje. "A jaký prosím tě?" "Kdybych to neudělal, jsme okamžitě podezřelí, ale takhle vypadáme nevinně." "My?" To si už vážně dělá srandu. Ať mě vůbec nezatahuje do žádného svého plánu. "Jo." "Proč my? Já s tím nic mít nechci!" "Proč? Kvůli rodičům?" Odfrknu si. "Moji rodiče byli kreténi! Narvali mi do ruky ten debilní čip. Tohle by normální rodiče svému dítěti neudělali. Záleželo jim víc na jejich práci, než na mě. Měla jsem kvůli tomu bolesti, chodili jsme k doktorům, pořád mě někdo vyšetřoval a jim to bylo jedno! Kvůli nim to není. Prostě mi to přijde hloupý." Drake zastaví auto. "Podívej se, až ten plán rozjedou, první věc, co udělají, bude, že naočkují nás. A mně zůstane jen to já, které ty nazýváš dobrým. Jenže, jakmile mi vezmou tohle já, tuhle moji část, už nikdy nebudu stejný. Takový prostě jsem, chápeš?" "Nic ve zlém, ale co s tím mám společného já?" Je mi líto, ale je to pravda. Tak říkajíc, co je mi do něj. Znám ho pár dní a vůbec se v tomhle jeho já nevyznám...a možná by to ani s tím druhým nebylo lepší. "Ty tomu pořád nerozumíš, viď? Žádné tvoje já není tak úplně nevinný." "To znamená co?" "Ty už se jim prostě nehodíš." Naskočí mi husí kůže. "Chceš mi říct, že mám zemřít pro to, co vytvořili moji rodiče?" "Život je plný absurdit." Konstatuje. Pořád je tak neuvěřitelně klidný. "Ale moji rodiče jim přeci vyhovovali, tak proč já ne?" "No vypadá to, že jsi zdědila ty nejhorší osobnosti z obou dvou." Řekne smutně, ale bohužel pravdivě.
Musím se nad tím ještě zamyslet.







