close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Druhá tvář 4/4

23. prosince 2015 v 23:23 | WhitEvil |  Druhá tvář
A další týden jako by se po Drakovi slehla zem. Nevolá, nepíše, neviděla jsem ho už dlouho. Napadlo mě, jestli už ho nechytli nebo zbaběle neutekl. Zas tak dobře jsem ho neznala, vlastně jsem ho neznala vůbec.
A v tom, když jdu ze školy, přijede přede mě auto. Tu rachotinu bych poznala snad všude. "Nastup si." Řekne rozhodně. "Proč?" "Prostě si nastup nebo už jsi změnila názor?" No popravdě, žít se mi opravdu ještě chce. Nastoupím tedy a Drake se rozjede poměrně svižným tempem dopředu.
"A jaký máš plán?" "Zjistil jsem, jak je porazit." "A kam to teda jedeme?" "K nám domů, ale musíme rychle, kdyby na něco přišli." Usměje se a ještě přidá. "A když přijdou?" "Ujedeme jim, máme to nejrychlejší auto na světě." Vyprsknu smíchy. "Vážně?" "No můžeme si na to aspoň hrát." Ach jo, pořád samá sranda.
Jejich dům je obrovský. Vypadá spíš jako hrad a rozhodně tolik i stál. Mají kolem zahradu s fontánou. Chápete to? Fontánou! No sice v ní teď není voda, ale prostě...chápete. "páni, je to tu obrovský!" Užasle se rozhlížím po okolí. "Tady vážně bydlíš?" "No jasně, i s našimi sluhy." "Fakt?" Vykulím oči. "Jistě, že ne. Prosím tě nenech se zmást, bydlí tu celá naše rodina, je to naše dědictví a o výdaje se dělíme, takže zase tak bohatí nejsme." "Dobře." Řeknu nedůvěřivě a stále nevycházím z úžasu.
Hned u dveří mě vítá celá jeho rodina. Všichni jsou tak milí a hodní. Jsou úplně jiní než Drake, jakého znám. Dokonce i jinak vypadají - mají světlé vlasy a oříškové oči. Snad všichni jsou rozverní a přátelští na rozdíl od Draka, který je podstatně víc úsečný a nevrlý.
"Dáte si třeba čaj?" Nabízí mi starší paní, nejspíš babička. "Nedáme, musíme pracovat." Odmítne podrážděně Drake a vydá se po nádherných dřevěných schodech.
Cestou mineme několik dveří, než přijdeme k jeho pokoji. "Pátral jsem trochu po našich starých dokumentech. U nás se nikdy nic moc nevyhazovalo, protože to tady nikomu nepřekáží. Nebyl tak ani problém najít staré tátovi práce. Tolik věřil myšlence zahubení druhého já, že nám vlastně dal nevědomky recept, jak jejich plán zničit." Ukazoval mi stovky papírů, které se válely všude kolem. Na většině z nich byly červeně zakroužkované pojmy. "Co je to?" "Táta byl chemik," jak překvapivé. "takže se věnoval séru, které má druhou osobnost člověka, tu špatnou, zablokovat. A nám stačí jen vytvořit protijed." "To jenom zní docela zajímavě." Řeknu skepticky. Přeci jen je to pravděpodobně celoživotní dílo jeho otce a on to chce sfouknout za chvíli? To se mu přeci nemůže podařit. "Už jsem na něco kápnul, sleduj."
Následuje hodina, která se dost podobá té vyučovací. Nerozumím ani slovu, ani jedinému chemickému vzorečku, ale tvářím se, že ano. Když Drake skončí, stojím tam jak opařená. "Takže prostě protilátka. Zvládneš to namíchat?" "Řeším ještě poměry, ale jakmile to bude hotové, musíme se naočkovat. Pak to podáme ostatním." "A to chceš udělat jako jak?" Chybí mi jen kousek od výbuchu smíchu. "Jde to podat i inhalačně." "A to chceš takhle podat celýmu světu? Noo, to se prodraží." Drake po mě vrhne znavený pohled. "Stačí to podat jen lidem v městě, když zjistí, že jejich látka nefunguje, budou hledat novou, v tom nastoupíme my s dalším sérem - paměťovým. To dočasně ošálí mysl a navodí pocit dezorientovanosti. Vzpomínky na celý jejich plán budou rozmazané a bude trvat dlouho, než se zase vrátí a možná v tu chvíli budou tak zmatení, že tomu ani nebudou chtít uvěřit. Při nejhorším to náš problém odloží na nějakou dobu." "Dobře. A můžu nějak pomoct?" Drake mi hodí polštář. "Ubytuj se, protáhne se to."
Jeho rodina mě odvede do pokoje, pochválí mi oblečení, já jim pochválím dům. Večeřím s nimi ve velké jídelně, Drakovi jídlo musí odnést. Přijdu si jak na zámku.
Spát jdu dlouho. Ve tři hodiny mě vzbudí ťukání na dveře. Drake mě s nadšením přitáhne do své ložnice. Vyhrne mi rukáv a než se naděju, už do mě bodá jehlu. V rozespalosti naštěstí nic moc necítím. "Tak pozoruješ na sobě něco zajímavého?" "Chce se mi spát." "To nebude ono." Pohladí mě po vlasech. V tu chvíli si to ani neuvědomuji. Za chvíli píchne tu samou látku i sobě. "Hmm. Vypadá to, že jsem to dokázal. Teď ještě přidat vodu, přivést k varu a pustit do ventilace a přes pouliční osvětlení rozvést trubice, kterými to dopravíme do ulic. Nuže do práce!" Jeho nadšení je až ohromující.
Poučení z té noci asi je, že není sranda lézt na lampy a už vůbec není sranda, když to Drake komentuje. Měla jsem chuť po něm něco hodit, ale jaksi nebylo nic po ruce. Každopádně jsme do svítání stihli většinu lamp a o víkendu moc lidí tak brzo nevstávalo, takže si nás kromě pár důchodců nikdo nevšimnul.
A tak jsme to zvládli. Vypustili jsme záchranný plyn do ulic. Zachránili jsme vlastně celé město. Naplnil mě pocit uspokojení. Je fakt, že jsme s Drakem právě zničili roky práce našich rodičů, ale pojem dobra a zla je relevantní a přeci jenom pohrávat si s lidskýma.dušemi není jen tak. Páni, kde se to ve mně vůbec bere? Ach jo, už na mě má asi vliv. Skvělý.
"A teď se musíme vrátit, dáme si zase jejich preparát." Už zase mi naskočila husí kůže. "Nesnáším jehly a vy do mě pořád musíte píchat." "Ale jenom jehlami." Řekl Drake a musel se držet, aby nevybuchl smíchy. "Haha." Snažila jsem se nesmát taky.
Když mi píchali jejich vakcínu, jako první jsem si všimla barvy. Ta naše byla spíše tmavomodrá a ta jejich červená. Působila dost krutě a nemilosrdně a samotné vpichování mě dost bolelo. Jako by vám někdo lil žilami horké sklo. Ale pravděpodobně to bylo i tím, že už ve mně reagovaly obě látky.
Za týden si nás zavolali kvůli účinkům. Zjistili jsme, že to podali ještě pár dalším a na ty to přirozeně také nepůsobilo, protože cestou se nadýchali protilátky. Ptali se nás na nápady a my samozřejmě přišli s tím, že něco vymyslíme. Sérum zapomnění už jsme vlastně dávno měli hotové, stačilo jen doplnit na správné množství. Za tři dny jsme jim ho donesli. V první chvíli to samozřejmě nemá žádné účinky, takže si jej od nás všichni nechali píchnout. Cítila jsem se ale špatně, když mi říkali, jak by ze mě mí rodiče měli radost. No snad by neměli radost z toho, že bych při vyhonání jejich plánu zemřela.

Zapomnění se dostavilo za několik dní. První týden si nepomatovali, kdo jsou. Udržovali jsme je zavřené v té budově a později jsme jim podávali informace, které potřebovali. A všechno se vrátilo do normálu. Žádný diktátor se neobjevil a svět se nezbořil. Někdy je správné zastavit něco se sice dobrou myšlenkou, ale šatným předpokladem. Možná tohle nebylo ideální řešení, ale bylo lidské. Naše přirozenost je mít dvě tváře, dvě své já, tohle bychom měnit neměli, bylo by to proti přírodě.


Tak moc doufám, že se vám tento příběh, který vznikal velmi spontánně, ale přesto jsem se do něj snažila dát i hlubší myšlenky a celkové poučení, líbil a třeba vás i někdy donutil zamyslet se nad otázkou dobra a zla a jestli opravdu účel světí prostředky. Mě ta myšlenka zaujala a vůbec i to, že každý máme své druhé já, je podle mě pravda. Někdy se ani tak moc neliší a nemusíme ho ani tolik skrývat, například svým přátelům jej ukážeme bez problému, ale bohužel je také pravda, že člověk se musí nějak chovat na veřejnosti a často to nejde zkombinovat, takže si vytváříme jiné já, to přijatelné pro okolí, a někdy se kvůli tomu i uzavřeme a právě proto bychom měli pamatovat na to, že musíme být sví a neměli bychom se za své já, to pravé a nefalšované já, stydět, protože to jsme opravdu my.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama