close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Noční království (7)

5. prosince 2015 v 20:02 | WhitEvil |  Noční království
Jak jsme se blížili k nám, znervóznila jsem. Došlo mi, že budu muset bojovat, došlo mi, že mám obrovskou zodpovědnost za celou noc a vlastně za všechno, co je nám dodnes známé. Sevřel se mi žaludek. Zadýchala jsem se. Musela jsem zpomalit. U našeho domu jsem se úplně zastavila. Viktor se na mě otočil. "Děje se něco?" "Já...myslím, že to nezvládnu." Pronesu roztržitě a mnu si ruce. Brzo začnu panikařit. "Ale jo, zvládneš. Jsi Světlo, copak to nechápeš? Jsi k tomu předurčená." A právě to mě děsí. Všichni tomu věří, všichni věří ve mně.
Něčí ruka mi sevřela rameno. Cukla jsem sebou. "Tati?" Hlesla jsem. "Už to začíná, cítíš to? Začíná to." "Ale - ale, co mám dělat?" "Víš to. Někde uvnitř to víš." Políbí mě na čelo. "Vezmi si tohle." Vtiskne mi do ruky nůž. Přikývnu. Odněkud z dálky je slyšet výkřik. Táta sebou trhne. "Už musím jít." Pustí mou ruku a vyrazí kupředu.
Viktor na mě celou dobu zírá. "Něco se děje." Řekla o poznání temnějším a děsivějším hlasem. "Já vím." Pronesla jsem tiše. "Běž, zachraň co nejvíc stvoření můžeš." "A co ty?" "Já udělám, co musím." Byla to možná až moc silná slova, ale já jsem jim věřila.
Pomalu jsme našlapovala. Všimla jsem si, že bylo dobře vidět. Něco ve mně mi ukazovalo, kudy mám jít. Něco mi pod nohou zapraskalo. Cukla jsem sebou. Měla jsem nervy nadranc. Zaregistrovala jsem známý hlas. Nerozuměla jsem sice, co přesně říkal, ale byla jsem si naprosto jistá, že to je Hans. Jakmile jeho hlas utichl, vzduch prořízl ostrý výkřik. Vydala jsem se k tomu místu. Našla jsem tam ležet na zemi Strážce noci, Hans stál přímo u něj. V ruce držel zkrvavenou dýku a zaujatě si ji prohlížel. "Přestaň s tím!" Křikla jsem vcelku sebevědomě. Zvedl ke mně oči, ale nevypadal nijak zaskočeně. "Nemám důvod." "Mám ti ho snad dát?" Přistoupila jsem k němu. Vlastně by mě klidně mohl v tu chvíli probodnout stejně, jako to udělal se Strážcem noci. Místo toho pustil dýku na zem. Rukou mě pohladil po tváři. Sice teď vypadal úplně jinak, ale ten jeho náramek jsem znala moc dobře. Připomínal mi všechny ty šťastné chvíle s ním. Pevně jsem sevřela rty. Nesmím na to myslet. On je špatný! Je špatný a zabíjí noc i všechna její stvoření.
"Nech toho." Odstrčím jeho ruku. "Copak? Bojíš se mě?" "Ne." Odseknu. "Dobře, tak čeho se bojíš? Vší tý moci? Děsí tě, že budu mít takovou sílu?" Přibližuje se ke mně. Od sebe nás dělí sotva dvacet centimetrů. Takhle blízko jsme si snad nikdy nebyli. "Nemůžeš kvůli moci zničit celou noc, to nejde!" "Ale já tu moc nechci pro sebe. Chci ji pro nás." Udělá ještě jeden krok blíž, což místo mezi námi činí naprosto zanedbatelným. Rukou mě chytne kolem pasu a drží mě u sebe ještě blíž. "Copak nechceš, abychom byli tak silní? Můžeme tomu všemu tady vládnout." V hlavě se mi najednou rojily všechny ty myšlenky. "Budeme spolu, už navždycky." Cítila jsem jeho teplé dlaně na mém těle. Srdce mi bušilo jako o závod. Před očima se mi málem zatmívalo, jak to na mě všechno dolehlo. "Potom jsi přeci celou dobu toužila, ne? Teď se ti to může splnit." Najednou mi dojde, že mi lže. Vybavím si ten obraz, jak líbal pannu noci. Nechce mě. Nikdy mu o mě nešlo.
Nahmatám v kapse nůž od táty. Vyrazí mi ho z ruky! "Co to tu na mě zkoušíš? Stejně oba víme, že mě nezabiješ. Miluješ mě." Zasměje se. "Láska je zajímavá věc. Věc, díky které mě teď necháš žít." Shodil mě na zem. Ale víc mě bolela ta jeho slova. Dívat se, jak odchází, tak moc mi to ubližovalo. Ale byla to poslední šance, kdy mu to můžu vrátit, poslední šance, kdy můžu něco změnit. Kdy můžu změnit všechno.
Na zemi ležel zlomený nůž. I tak ale bude stačit. Nemotorně jsme se postavila na nohy. Zvedla jsem meč. Když na něj dopadlo světlo, sám od sebe se opravil. Ze třiceti pěti centimetrů měl najednou něco přes metr. Nebyl ale o nic těžší. Pevně jsem ho sevřela v rukou. Docházel mi čas, bylo světlo skoro jako ve dne. "Hej!" Zavolala jsem na Hanse. Otočil se. Na tváři měl ten svůj samolibý úsměv. Ten mu na rtech ale zamrzl, jakmile jsem ho probodla mečem. V obličeji se mu objevil překvapený a vyděšený výraz. Podlomila se mu kolena, pak dopadl na zem.
Z rány v jeho hrudníku pronikala obrovská záře symbolizující sílu, kterou stihl vstřebat z noci. Teď se všechna navracela zpátky. Rozhlížela jsem se kolem a viděla jsem, jak se všechno probouzí k životu. Stvoření noci se pomalu zvedala ze země, stromy zase ožívaly a kolem se rozprostřela tma, kterou narušoval jen mocný měsíc a hvězdy, které noci dávaly tu správnou podobu a sílu.

Dokonce i Strážce noci se zvedl ze země, navzdory tomu, že měl ještě před chvíli skrz naskrz těla díru. Podala jsem mu ruku. Usmíval se na mě a vypadal tak nějak celkově zdravěji. "Gratuluji, slečno, právě jste nám všem zachránila život. Chtěl bych Vám za to poděkovat." Za ním se náhle vynořili i ti dva další. "My všichni bychom Vám rádi poděkovali." Řekl Poslední hlídač. "Na důkaz naší vděčnosti ti předáváme pravděpodobně nejcennější věc v celém nočním království." V ruce držel něco jako jablko, ale o dost menší. "Je to plod stromu Hvězdného svitu. Než vyroste, trvá to několik let. Zatím vyrostlo jen pár z nich. Všechny mají strážci noci. A tento je tvůj." Zaskočili mě tím. "To nemůžu přijmout je to až moc cenné." "Ale můžeš. Zasloužíš si to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Bojíte se smrti?

Ne. Těším se na ní. 33.3% (8)
Trochu. 41.7% (10)
Ano. Hodně. 25% (6)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama