Tento příběh bych ráda věnovala jednomu speciálnímu člověku, který to se mnou vydržel půl lroku (dneska máme výročí), takže všehno nejlepší. Tenhle příběh vždycky patřil tobě a vždy bude.
Člověk za svůj život musí čelit mnohým překážkám. Já vám nyní budu vyprávět příběh o mladém páru, do jehož života se vloudila válka.
Každý den se v televizi objevují zprávy, že nám hrozí napadení. Dennodenně posloucháme, že se musíme bránit. Ano, jsou tu i názory, že bychom měli jednat nenásilně, ale bohužel na to už bylo v této chvíli pozdě. "To je hrozný." Pronesla Alison. Rozčileně položila ovladač na stůl a odešla do pokoje. "S tím my ale nic nenaděláme." Křikl za ní otec. Alison se posadila na postel. Nesnášela války, boje a násilí. Ano, zlo by se mělo potrestat a to co nejkrutější možnou cestou, ale boje o území atp. jí opravdu mrzely ze všeho nejvíc. "Lidská chamtivost nezná mezí." Povzdechla si.
Ve škole se už také neučilo. Učitelé spíš děti chtěli připravit na další události. Nenechat nic náhodě, to bylo hlavní.
"Pane profesore, jaký je Váš názor na válku?" Zeptal se někdo ze třídy. "Můj názor na válku je negativní. Nemám ji rád, ale co, asi to patří k lidské přirozenosti. Ten pocit, když o něčem můžete rozhodnout...no asi každý po tom touží. A když pak v ruce držíte zbraň a můžete opravdu něco udělat, je to...rozhodně zvláštní." Třídou se nesl šepot. Do konce hodiny už nikdo nepromluvil nahlas.
"Alison, slyšela si to?" Promluvil hned po zvonění Luke. "Co přesně?" Pozvedla jedno obočí. Alison nadšení, které bylo slyšet i v hlase jejího přítele, zrovna nesdílela. "Včera to hlásili. Vojáků je málo, nejspíš zavedou brannou povinnost." "Tobě se to ale vyhne," řekla s úlevou v hlase. "Osmnáct ti bude až za tři měsíce a bůh ví, co bude v tý době." Dodala nejistějším hlasem. "To jo, ale já půjdu dobrovolně." V tu chvíli Alison bodlo u srdce tak silně, že se na chvíli nedokázala ani pohnout. "Jak jako dobrovolně? To si sebevrah?" "Ale ne." Položil ji ruku na rameno, ale ona sebou cukla. "Měli jsme dohodu, Luku! Řekli jsme si, že po maturitě a na jeden rok!" Křičela možná až moc nahlas. "Ale to už tady dávno nikdo z nás nemusí bejt!" Ve třídě náhle nastalo ticho. Alison se zvedla od stolu. "Teď to nebudeme řešit." Po zbytek dne spolu také nepromluvili. Alison ho milovala. Milovala ho moc na to, aby se o něj někdy přestala bát. Dokonce se na něj ani nedokázala zlobit. Ne na dlouho. Bohužel tato jeho slova jí prostě nedala spát.
Hned ráno si s ním musela promluvit. Sešli se před školou, kolem vládla ponurá atmosféra jako už po mnoho dní předtím. "Jsem ráda, že si přišel." Pronesla Alison tiše, když Like dorazil. "To já taky." "Já se nechci hádat." Řekla a se slzami v očích ho objala. "To já taky ne. Mám tě rád." Dal jí pusu na čelo a pevně ji k sobě přitiskl. "Můj názor ale znáš." Řekla Alison a snažila se v očích zadržet slzy. "Znám. Ale měla bys vědět, že teď se tím nemusíš trápit. Zatím nic vyhlásili a já tam sám nepůjdu. Ale kdyby se to stalo, tak nenechám kamarády na holičkách. Půjdu taky." Alison se držela, aby nebrečela.
Po škole se Alison s Lukem dlouze loučili, než každý šel svou cestou domů. Doma se Alison posadila na pohovku a zapnula televizi. "Copak, jsi nějaká rozrušená." Poznamenal její otec. "Bylo by spíš nezvyklé, kdybych v týhle době byla v klidu. Už byli zprávy?" "Za chvíli." Alison si přitáhla kolena k bradě a čekala.
Po dlouhé pauze se konečně na obrazovce objevily zprávy. Blíží se napadení, vojáků je málo, potřebují každého. "Vláda rozhodla. Počínaje dnešním dnem je vyhlášená branná povinnost. Všichni muži od osmnácti let jsou povinni nastoupit do armády. Brzo vypukne válka." "To ne," hlesla Alison a do očí se hrnuly slzy. "Co je? Ty můžeš být právě v klidu, vždyť Lukovi osmnáct není." Divil se její otec. Jeho slova jí však žádnou úlevu nepřinášela. "O to nejde, tati. On tam chce jít dobrovolně." Rozplakala se a běžela k sobě do pokoje.
Příštího dne do třídy přišla polovina lidí. Většina dívek a pár chlapců. Mezi nimi byl i Luke. Do třídy navzdory rozvrhu přišla třídní učitelka. "Ehm.. Dostali jsme za úkol vám oznámit, že dneska je poslední den, co jste ve škole. V příštích měsících budete studovat v rámci možností doma. Chtěla bych vám popřát, abyste toto těžké období zvládli ve zdraví a bez nehod." Všem naskakovala husí kůže.
Všichni vyběhli ze třídy. Sem tam šlo zaslechnout cizí rozhovor o tom, kam se hodlají schovat nebo, že se chystají odjet. Alison ale její bezpečí nezajímalo. Ne tolik jako Luke. "Luku, ty se tam vážně chystáš?" Chytla ho za rukáv. "Zítra ráno tam půjdu." Řekl sice smutně, ale zato rozhodně. "Nerozmyslel sis to?" Udělala na něj smutný obličej, který ho ale neobměkčil. "Ty víš, že já názor nezměním." Alison pevně stiskla oči, aby potlačila pláč. "Dneska bychom se měli pořádně rozloučit, co říkáš?" Alison přikývla.
Zbývající den strávili spolu. Alison dokonce na chvíli zapomněla, že to je možná jejich poslední den. Ale večer pak následovalo loučení. Alison držela Luka tak pevně, aby se jí nemohl vysmeknout...i kdyby se o to snažil. "Budu muset jít." Řekla Luke po dlouhé chvíli, co strávili mlčky v obětí. "Já vím. Ale nechci, abys tam šel." Přitiskla ho k sobě ještě víc. "Nic se mi nestane." Dal jí pusu na čelo. "Slibuješ?" "Slíbit ti to nemůžu, ale pokusím se o to." Alison ztěžka polkla. Po dlouhém přemlouvání sebe sama ho pustila ze svého obětí. "Už musím jít." Věnoval jí poslední polibek. Alison ale neodešla, sledovala ho a jakmile ušel pár metrů, zavolala na něj: "Luku," otočil se. "Musím ti něco říct." Luke se usmál. "Já tě taky miluju." Řekl jemně. "Ne, tohle jsem nemyslela." "Tak co?" "Luku, já," na chvíli se zastavila. "Já jsem těhotná." Luke k ní prudce vyrazil. "Cože?" Alison si odkašlala. Tohle pro ni bylo složité. "Chtěla jsem ti to říct za lepších okolností, ale vypadá to, že tohle je poslední šance." Luke jí chytil za ramena. "Chceš říct, že já budu táta?" V očích se mu leskla jiskra štěstí. "Jo. A proto nechci, abys odjel. Potřebuju tě. Naše dítě tě potřebuje." Luke jí políbil. "Já vím. Proto se taky vrátím." Zvedl jí do vzduchu. "Ani nevíš, jakou mám radost. Teď už ale opravdu musím jít. Ale brzo se zase uvidíme." Rychle jí políbil a utíkal domů. Cestou se ještě několikrát otočil. Nemohl z ní spustit oči.
Alison dorazila domů, ale nebyla šťastná. "Slíbil, že se vrátí. Slíbil, že se vrátí." Opakovala si jeho slova pořád dokola. "Vrátí se." Řekla se slzami v očích. Potom už ani neměla sílu mluvit. Prostě jen brečela.







