Za celou noc Alison nic nenaspala. Prakticky seděla jen na tom samém místě a ronila slzy. Nebyly to ani tak slzy smutku jako slzy zoufalství a bezmoci. Když jí zazvonil budík, neměla vůbec sílu vstát a něco dělat. Rodiče ji byli vzbudit, ale jelikož teď seděla opřená o dveře, dovnitř se nedostali. "Alison, no tak. Měla by ses aspoň najíst." Přemlouval jí táta. "Nemám hlad." Odsekla. "A nechceš pít?" "Ne." "Tak jí nech." Zastala se jí máma. "Potřebuje teď klid." "Hlavně, aby to netrvalo moc dlouho."
Brzo po té, co její rodiče odešli do práce, se šla najíst. Neměla sice chuť ani hlad, ale věděla, že by měla něco sníst, i když jenom trochu. Stejně jí bolelo břicho. Vlastně v něm měla přímo křeče. "Co to sakra..." Svíjela se bolestí. V momentě ležela na zemi. "Au." Spatřila krev. Za chvíli jí došlo, co se stalo. "Moje dítě." Hlesla. Nejen, že v momentě ztratila přítele, ale ztratila i dítě, které s ním čekala. Co jí teď zbývá? Nemá nic. Nic, na čem by jí záleželo. Nebo možná má...
Luke byl to jediné, na čem jí záleželo. Luke je to jediné, na čem jí záleží. Miluje ho. Miluje ho a nenechá ho za žádnou cenu zemřít. Rozhodně ne samotného.
Sbalila si věci do batohu, oblékla si džíny a koženou bundu. Rodičům napsala dopis, který nechala ležet v kuchyni na stole a vyrazila. Cestou jí hlavou letěla ta slova, která do dopisu napsala.. Mami, tati, chystám se odejít. Chci jít do armády. Nenechám tam Luka jít samotného. Záleží mi na něm a udělám cokoli, abych s ním strávila všechen čas. I ty poslední chvíle. Možná, že tam nenapsala vše, co chtěla, ale stihla aspoň to hlavní. Teď už jí jen stačí chytit autobus, potom vlak a bude u něj.
Jít do armády obvykle není zas tak snadné, jak si Alison představovala, ale měla štěstí. Vojáků je nedostatek a momentálně je potřebují vycvičit a co nejdříve poslat do terénu, takže to zas tak složité nebylo.
Oblékla si nové šaty, hodila věci na postel a hned volali k prvnímu tréninku. Samozřejmě, že měla strach, už jen proto, že neměla žádnou fyzičku, ale pro Luka byla schopná čehokoli.
Všichni stáli v řadě hezky v pozoru. Moc jich tam opravdu nebylo, ale nejspíš další ještě přijdou. Náhle spatřila Luka. V tu chvíli přestala vnímat. Vypadal tak jinak. Vždycky ho znala jako hodného a obětavého kluka, teď měl ale přísný pohled, ze kterého jí naskakovala husí kůže. Jakmile je poslali na překážky, snažila se, aby byla co nejblíže u něj.
"Co tady děláš?" Vykřikl možná až moc hlasitě, když si jí všiml. "Šla jsem za tebou. Když ty, tak já taky." Luke z toho ale zrovna dvakrát nadšený nebyl. "A co naše dítě?" Alison se odmlčela. "Já jsem potratila, Luku." V jeho očích se zaleskly slzy. "Jak to?" Pokrčila rameny. "Asi ten stres a tak. Všechno to k tomu přispělo." "A proč si šla sem?" "Protože já nesnesu pomyšlení, že bych s tebou nebyla." Luke se pokusil o úsměv. "Tak to si mákneš." "Já vím." Pronesla smutně.
Už po prvních dvou dnech toho Alison litovala. Nejen, že měla pocit, že brzo z té námahy omdlí nebo umře, protože tohle bývá problém i pro ty fyzicky zdatné, ale taky se jejich nasazení kvapem blížilo. Věděla moc dobře, že není tak dobrá jako ostatní, ale co jí teď asi tak zbývalo? Nesmí se vzdát.
Když přišel den jejich nasazení, měla srdce v krku. Dostali zbraně a pokyny, co dělat. Alison s Lukem sice neudržovala přímý kontakt, ale oba po sobě stále pokukovali. Jeden se o druhého báli. Náhle se ozvala střelba. Všichni zpozorněli. Každý se snažil schovat, ale zároveň zneškodnit nepřátele. "Tady přece neměli být!" Ozval se někdo. "Ale očividně jsou." Zněla odpověď. Sem tam někdo vyběhl ze svého úkrytu a zahájil sebevražedný běh proti nepřátelům. A světe div se, pokaždé si stihl schovat včas. Je jen zázrak, že se nikomu ještě nic nestalo.
Oni to stihli, já to stihnu taky, napadlo Alison. Vyběhla a s úžasem sledovala, jak kolem ní prolétají kulky. Byl to zvláštní pocit plný adrenalinu. Ale nic netrvá věčně. Zrovna, když se chystala zaběhnout do úkrytu, něco jí zasáhlo. Z ramena jí vystřelovala ostrá bolest. Ještě že nezasáhli nic jiného, pomyslela si. Ale to se mýlila. Bolest v rameni sice přehlušila bolest další rány, ale z té krev vytékala taky. Přímo v jejím břiše byla kulka. Jakmile se jí Alison všimla, ucítila i tu bolest. Přitiskla si ruku na ránu, aby neztratila tolik krve. "Do háje." Cedila slova skrz zuby. V dalších pár vteřinách za ní přiběhl někdo další. Chytil jí za ramena. Pak další, který ji vzal za nohy. Táhli jí do bezpečí. Alison trvalo dlouho, než rozpoznala jejich obličeje. "Luku." Hlesla, když si uvědomila, že to právě on ji drží. "Alison, klid. Nemluv, šetři se." Položili ji do stanu a vrhli se pro další raněné. Další se jal jejího ošetřování. "Tak kulka potřebuje vyndat." Alison čekala, jak jí dá něco proti bolesti nebo snad v nejlepším ji i uspí, ale takhle to nefunguje. Na tyhle blbosti tady není čas. Ten muž si nebral servítky a rovnou kulku začal vyndávat. Alison v záchvatu bolesti několikrát vykřikla. Někdo í chytil za ruku. Byl to Luke. Stál přímo u ní a držel jí za ruku, aby bolest lépe ustála. Nastalo šití. Alison jeho ruku stiskla tak pevně, že mu to také rozhodně nebylo příjemné. Pak ale její stisk povolil. "Alison?" Luke zpozorněl. "Alison!" "Luku." Šeptla. Hlas měla tichý. "Alison." Pevně jí stiskl ruku. "Luku, miluju tě." "Já tebe taky, ale prosím vydrž." Držel ji pevněji. Nakonec ho ale Alison úplně pustila. Luke se na její tělo nepřestával dívat, dokud ji neodnesli. Pak vzal zbraň a šel dokončit, co začal.
Po dalších několika měsících se Luke vrátil domů. Přivítal se s rodiči a svými známými a pak zajel do domu Alison. Tam se držel smutek. "Všechno je to tvoje vina!" Křičel na něj její otec. "Ale nech toho. Nemůžeš ho obviňovat." Zastala se Luka Alisonina matka. "Neměl jsem ani tušení, že se to chystá udělat, kdyby jo, zabránil bych jí v tom." "My víme, že jo." Objala ho. "Měl jsem ji vážně rád." "Aspoň zemřela pro dobrou věc. Zamřela pro toho, koho milovala." Luke se pokusil usmát, ale tato slova mu radost opravdu nepřinášela.
Nakonec se stavil na hřbitově. Roztřesenýma rukama přejel přes náhrobní kámen. "Alison, já vlastně ani nevím, co bych ti měl říct. Asi to, jak strašně moc mi chybíš. Miluju tě a vždycky budu a slibuju ti, že za tebou budu chodit. Nikdy na tebe nezapomenu." Ještě chvíli tam pak mlčky seděl. Potom se zvedl a pokusil se o úsměv. Tak by si to přála.







