Netvrdím, že by snad způsobů, jak vychovávat děti, nebylo mnohem víc, vlastně každý je originál, ale chtěla bych spíš zmínit výchovu u nás doma.
Vzhledem k tomu, že jsem byla první dítě, nejspíš si na mně rodiče výchovu museli natrénovat a já to chápu, vím, že se jen tak nevzbudíme s programem, jak zacházet s dětmi. Problém ale je, že se výchova mě a mého bratra liší až moc.
Když jsem byla malá a byla jsem jedináček, táta doma netrávil moc času, protože jsme stavěli dům. Někdy jsem jezdila s ním a hrála jsem si tu, ale vím, že jsem vždycky něco udělala a táta na mě hrozně křičel. Později jsem přestala jezdit úplně a účastnila jsem se jen rodinných oslav, grilování atd.
Po narození mého bratra se zdánlivě nic neměnilo. Brzo jsme se nastěhovali do baráku, já měla nový pokoj, ale už jsem to nebyla jen já a rodiče. Teď to byli rodiče, kteří se starali o malého brášku a já, která klasicky měla být ta velká a zodpovědná. A tady to začíná.
Byla jsem asi v páté třídě a na mém vysvědčení vystupovala má první dvojka. Pamatuji si to moc dobře. Byla z matiky, kterou mám teď moc ráda, ale v té době jsem očividně logické myšlení ještě postrádala. Přijít s takovým vysvědčením domů byl první impuls, že bych se měla víc učit. Matiku jsem se učila snad pořád. Po pár jedničkách mi pak naši dali pokoj, ale upozornili mě, že se nesmím zhoršit.
K matice jsem si nakonec našla cestu v šesté třídě, vytvořila jsem si sešit na počítání (mimochodem ten mám dodnes) a seděla jsem u příkladů klidně celé dny. A to asi nebylo dobře, protože na pololetním vysvědčení mě čekala dvojka (dějepis, myslím) a rodiče mi (jak ironické) zakázali si počítat příklady, než se naučím ostatní věci. Nevím, jak je to možné, ale měla jsem bez toho sešitu fakt separační úzkost. Po jedné pětce mi vyhrožovali, že ho spálí a já myslela, že se zblázním. Po roce to přestalo.
Ale s vyššími ročníky měli rodiče snad ještě vyšší nároky. V deváté třídě jsem měla dokonce samé jedničky a seděla jsem vysloveně jen nad učením, abych toho dosáhla.
První ročník na střední jsem prožila tak nějak ve stresu. Stavy, kdy mi bylo na zvracení a klepala jsem se, se vrátily a pokračují dodnes. Může je způsobovat i stres.
Věta, která mi zní v hlavě poslední dobou každým dnem, je, jak mi táta říká, že musím mít nejhůře 3 dvojky. Jako ano, jsem na gymplu, chci studovat dál, ale předměty, ze kterých nebudu maturovat a vím, že se jim v životě věnovat nebudu, protože byly vždy mou slabou stránkou, musím zvládnout na jedničky a vybrat si pár předmětů, které udržím na dvojce, což, jak zjišťuji u zeměpisu, není taky někdy jednoduché a stojí to hodně času.
A vzhledem k blížícímu se pololetí, nastávají vlny stresu a nedostatek spánku častěji. Každý den se píše několik testů nebo nás čeká zkoušení. Všichni učitelé se snaží dohnat, co celý půlrok zanedbávali a na nás všechny je velký tlak.
Já vám tu klidně odpřísáhnu, že se učím, jak jen to jde. Vstávám v pět hodin, abych si všechno zopakovala, přestávky trávím nad sešity...ale prostě to nestačí. Ačkoli tu můžu vypustit duši, očekávání (no v naší rodině spíš podmínky) rodičů nedokážu splnit.
Nepamatuji si, že bych od nich někdy za poslední dva roky slyšela, že jsem šikovná nebo že jsou na mě pyšní...vlastně už si ani nejsem jistá, jestli jsem to někdy slyšela. A já to někdy potřebuju slyšet. Potřebuju vědět, že to, co dělám, abych uspěla, není zbytečné...ale asi je to málo.
Chtěla jsem tím vlastně říct, že si naši zvolili tento přísný přístup. Ani nevím, jestli to má být motivace nebo prostě způsob, jak si dupnout či si plnit své sny skrze mě. A už snad jediná věc, která mě na tom všem trápí nejvíc, je, že tento přístup se u bráchy nepraktikuje. On to měl také těžké. Dětství trávil v nemocnicích, zatímco já tam byla jen párkrát v poslední době, kvůli vyšetření žaludku, nikdy jsem tam nebyla přes noc.
Nejspíš se ho rodičům proto zželelo a byli na něj mírnější. "Házíš s hračkami? To nevadí, dostaň to ze sebe." "Křičíš na nás? To jsme rádi, že zas verbálně komunikuješ." A vyústilo tak, že můj bratr je ve druhé třídě, den tráví u počítače, u každého úkolu křičí a nadává, že mají hloupou učitelku, když jim dává úkoly. Nikdy s ním nic není v klidu, dokonce každé ráno na někoho křičí a na něco si stěžuje. Já jsem si na rodiče dovolila zvýšit hlas a ležela jsem na zemi, jakou mi dal táta facku. Udělá to on a táta řekne, že to má máma brát s klidem. A tak je to se vším.
Není tedy překvapením, že se bráchu snažím aspoň já za nevhodné chování potrestat. To je ale také dost těžké, když za každou facku, co mu dám, (důvod nikoho nezajímá) dostanu taky. Protože biju svého malého, milého a hodného brášku... A jsem ta zlá.
Tato výchova mi dává jen jednu lekci a to, že taková jako matka nebudu. Pro své děti chci život, jaký jsem já neměla, chci pro ně pokud možno klidné rodinné zázemí a stabilní vztahy. A rozhodně nebudu stavět prospěch ve škole nad zájmy dětí nebo jedno upřednostňovat a nadržovat mu. Třeba aspoň k tomu bude tato výchova dobrá.







