Přesně takhle se cítí lidé, kteří se sebepoškozují. Vím to moc dobře, prošla jsem si tímhle hrozným a odpudivým obdobím taky a z toho důvodu bych o tom taky ráda napsala, protože některé reakce nebo pohledy okolí na tuto věc mi opravdu vadí.
Je EMO. Tak tato věc je asi nejčastější a deptá mě nejvíc. Popravdě moc netuším, co EMO vlastně vystihuje, ale rozhodně vím, že to není jen o sebepoškozování, je to vlastně o celkovém stylu života a také ne vždy jsou ti lidé depresivní opravdu. Jednou jsem o tom dokonce četla nějaká pravidla a opravdu mě zaráželo, kolik věcí tento, řekněme, styl definuje. Bohužel tohle neví každý, takže jakmile se o někom zjistí, že se sebepoškozuje, už je to EMO. Ráda bych tedy řekla, že člověk se může třeba řezat i bez toho, aby k EMAřům patřil. A proto je tak neoznačujte, pokud tedy nechodí jen v černé, nestraní se, nemá černé vlasy s patkou a já nevím, co ještě mají mít.
"Ty se chceš zabít?" K tomu mám taky svou připomínku - ne všichni se chtějí zabít. Zažila jsem hodně případů, kdy ti lidé měli život rádi, ale prostě si potřebovali ubližovat. Asi to zní divně, protože když vás život baví, proč si ubližovat? Myslím, že každý k tomu má asi své důvody, ale princip v podstatě je, že mají nějaké problémy, hodně se jim toho sešlo, je na ně velký tlak a jsou psychicky v tísni, což je přivádí na nápad přebýt tu psychickou bolest bolestí fyzickou. Zase to pro lidi, kteří to nezažili, zní hloupě, ale vzhledem k tomu, že fyzická bolest má logické vysvětlení (Jo, řízla jsem se, proto to bolí.) a není to v té psychice, kde se často nedá vysvětlit, proč prostě brečíte, proč se cítíte tak hrozně a na dně atd. A je to jednodušší to takhle nahradit a vysvětlit si to.
A ještě tu je jedna věc a to, že je to svým způsobem volání o pomoc. Ne každému se totiž snadno řekne, že je teď v háji a už to prostě nezvládá. Vlastně jsem se zatím nesetkala s někým, kdo by přišel, ukázal, co si udělal, a řekl: "Kámo, jsem na dně, pomož mi." Daleko častěji to prostě dusí v sobě a řeší si to tímto svým způsobem. A když jizvy (nebo jiná zranění) tolik neskrývá, dává tím najevo, abyste si ho všimli a zkusili mu pomoci. Ne vždy to jde a téměř nikdy to není snadné. Nestačí si o tom jen promluvit a i když to pomáhá, změna nebude okamžitá.
U toho je také problém, když je dotyčný samotář nebo je nějak odstrčen od společnosti a tudíž se nenajde nikdo, kdo by mu pomohl. Je to smutné, ale občas se prostě asi raději staráme jen o sebe, než abychom si všimli, že někdo kolem nás má problémy a potřebuje někoho, kdo by mu pomohl se s tím vypořádat.
Poslední věc k tomuto bodu je, že jakmile se někdo řeže vodorovně, tak o zabití nejde ani za nic. Když už to bude chtít udělat nebo jeho stavy budou pokračovat či se dokonce zvětšovat a nenaskytne se pomoc, až se rozhodne to ukončit, řízne se tak, aby prostě žílu proříznul, vykrvácel a byla minimální šance, že by ho někdo zachránil. Takže sebepoškozování neznamená hned sebevraždu, ačkoli to k ní může vést, ale ten člověk není hned odepsaný, dostat se z toho může, což můžu i potvrdit.
"Co blbneš, proč to děláš?" Tak tohle je věta, kterou tomu člověku rozhodně nepomůžete. Jednak mu tím dáte pocit, že je hloupé, co dělá, a on to bude dělat tajně a jednak se o tom opravdu nemluví snadno a kort, když zrovna toto období prožíváte. Takže tohle ne!
Deprese? Jo, tahle mrška to vlastně všechno začne. Ideální by asi bylo to tedy zachytit už na začátku a najít si něco, co vás uklidňuje, když se cítíte špatně. Někomu pomáhá hudba, někomu kreslení, mně třeba pomohlo psaní...no a to sebepoškozování, ale to bych úplně jako možnost nedávala. Za prvé to je fakt až krajní řešení, ke kterému se uchylujeme, až když všechno ostatní selže a také se strašně špatně odvyká, protože si později řeknete, že to jednou pomohlo, zkusím to znovu a ocitáte se v nekonečném řetězci, ale jak už jsem psala, tím bolest jenom přebijete jinou bolestí, vaše problémy nezmizí a touha si ublížit bude narůstat. A pak už se vezete.
Jak přestat? To je asi ta nejtěžší část. Představte si, že jste našli něco, co vám dává pocit, že vaše problémy zmizely. Sice to tak není, ale už pro ten pocit vám to za to stojí. A teď se toho musíte vzdát. Je jasné, že se vám nebude chtít. Chce to v prvé řadě velkou motivaci, přestat třeba pro někoho, komu na vás záleží a bojí se o vás, přestat protože vidíte, že vám to stejně nepomáhá (málokdo si to uvědomí) nebo si prostě najít věc, na které vám záleží, vlastní důvod, o kterém víte, že zabere. Ale hodně důležitá je vlastní vůle. Vaše okolí se může snažit horem dolem, ale když vy nechcete, tak to prostě nepůjde. Zkrátka každý si na to musí přijít sám a to je první krok k úspěchu. Ale zdaleka ještě nemáte vyhráno.
Je to asi hloupé přirovnání, ale snažíte se zbavit vlastně takové malé závislosti, takže vás čeká odvykací kůra i s abstinenčními příznaky. Po jejich překonání už to bude snazší a vy začnete vidět, že to byla hloupost a dalo se to řešit jinak, což jste si v tu chvíli neuvědomili.
Samozřejmě vám asi nikdo nezaručí, že se k tomu znovu nevrátíte, ale můj názor je, že je mnohem snazší přestat. Je také dobré si říkat, že je to jen výjimečně a můžete s tím kdykoli přestat a samozřejmě to myslet vážně. A uvidíte, že to brzy bude v pořádku.
Doufám, že vám tento článek to téma trochu osvětlil a že třeba na takové lidi budete pohlížet jinak, protože některé pohledy a názory ostatních mě opravdu štvali. Zvlášť, když na vás někteří nahlíží jako na trosku nebo vyvrhel a jako by rovnu předpokládali, že za pár dní skončíte pod kytkami. To člověka moc nepodpoří.







