"Navíc ti pak žádné noční stvoření nebude moci ublížit, kdyby to udělali, poruší zákon a stihne je krutá smrt. Díky tomu zůstaneš v bezpečí." Strážce noci jej připnul na řetízek a dal mi ho na krk. "Teď jsi jednou z nás." Usmála jsem se a ten plod jsem si ještě chvíli prohlížela. "Děkuji." Všichni jen pokývli hlavami.
S Viktorem jsem se rozloučila a s tátou jsme se vrátili domů. "Je neuvěřitelný, že to mámu nevzbudilo." Prohlásila jsem na balkóně, když jsme se dívali, jak se stvoření noci kolem nás opět probouzí k životu. "Obyčejní lidé to neslyší ani nevidí, takže není důvod." "Chceš říct, že by tedy vůbec nezjistila, že noc byla zničena? Až druhý den, kdyby v noci bylo pořád světlo?" Táta pokrčil rameny. "Nejspíš. Je to složité na chápání." S tím jsem souhlasila.
"Měla by ses jít vyspat. Dneska jsi měla pernou noc." Pomalu jsem odlepila pohled od všeho toho krásného na noci a otočila jsem se. Táta mě uložil do postele, jako když jsem byla malá holčička. "Hezky se vyspi." Usmála jsem se. Pak zavřel dveře a odešel do ložnice.
Druhý den ve škole nám naše třídní učitelka oznámila, že nám zemřel spolužák. Řekla, že ho nejspíš někdo zavraždil před jeho domem. Přímo při konání jeho narozeninové oslavy. Bylo mi z toho těžko. Neposlouchalo se to zrovna nejlíp. Zvlášť, když jsem věděla, že to já můžu za jeho smrt.
S Viktorem jsme spolu nijak zvlášť nemluvili. Vlastně nikdo moc nemluvil. Ve třídě bylo dnes tak nezvyklé ticho, které mě znervózňovalo ještě víc. O přestávce za mnou přišel. "Chceš po škole někam zajít?" "Ne, já asi radši budu doma. Jsem unavená." Viktor smutně přikývl. "Jasně, chápu."
Já ale po škole nešla hned domů. Šla jsem na hřbitov, kde byl pohřben Hans. Stála jsem tam u jeho náhrobku tak dlouho. Cítila jsem se tak vinná. Měla jsem výčitky svědomí za to, co jsem udělala. Bylo to sice v zájmu vyššího dobra, ale to mi nepomůže, abych se cítila líp.
Náhle jsem zaslechla něčí kroky. Byl to můj táta. "Věděl jsem, že to jen tak nenecháš být. Není to lehké, viď." "To teda." Obejme mě. "Nesmíš nad tím tak přemýšlet. Brzo to přebolí."
Večer jsme byli doma sami, protože se máma zdržela v práci. "Mluvila jsi dneska s Viktorem?" "Hm.." Zamumlala jsem. "A co ti řekl?" Vyzvídal dál. "Nic moc, chtěl si po škole někam vyjít." "A proč jsi nešla?" "Protože...proč tě to vlastně zajímá?" zarazila jsem se. "Vím, že předtím tě ovládal pomocí snílka a nebylo to od něj fér, ale už to nedělá, ne?" "Ne, už s tím přestal." "V tom případě mi vysvětli, proč každou noc voláš jeho jméno." Řekl klidně. Ale mě to pěkně nahlodalo.
Druhý den si beze slov sednu do lavice. Mám v hlavě hrozný zmatek. Viktor sedí za mnou. Pořád se na mě dívá. Nakonec si sedne vedle mě. "Uvažuju, že se sem přesunu, jestli nevadí. Nerad sedím sám." Řekne a snaží se o šťastný úsměv. "Jo." Řeknu nezúčastněně. "Děje se něco?" Svraští čelo. "Ne, nic... Já jen...jsem od té noci taková nějaká...ehm...hale můžeme si promluvit?" I to mluvení mi dělalo problémy.
Vypadli jsme ze třídy ještě před zvoněním. Došli jsme až za budovu školu. Touto dobou se tam nikdo ani nemihnul. "Chtěla jsem s tebou mluvit o tom, co se stalo." Viktor souhlasně přikyvoval. "Já vím, není snadný zabít někoho, koho miluješ. Nevím, jestli bych to dokázal já." Skloní hlavu a já v něm náhle uvidím všechno to, co vidí všechny ty ostatní holky. Jeho kouzelné až uhrančivé oči, jeho ledabyle pohozené vlasy, které se s každým pohybem ladně přemisťují, jeho silná ramena. To všechno a ještě víc. "Vlastně jsem chtěla říct, že jsem to zvládla proto, že se v mém srdci objevil někdo jiný. V té chvíli jsem si toho asi nevšimla, ale teď jsem si tím jistá. Zvlášť, když teď stojí přede mnou." A najednou nastane krátké ticho, ale mně to přijde jako věčnost. Tep se mi zrychlí, ruce se mi začnou potit a myslím, že jsem se začala i trochu červenat.
A tak tam proti sobě stojíme a můj tlak se zvyšuje, Viktor konečně odlepí oči od země a podívá se na mě. Stále ale mlčí. Vezme mě za ruku, lehce ji sevře. Nakloní se ke mně a políbí mě. Zaplaví mě pocit vzrušení. Přestanu se klepat zimou. "Co ty budeš dělat s temnonošem?" Zeptá se smutně. "Napadá mě dost věcí." Uklidním ho.
A tak to tedy s námi teď je. Občas chodím s tátou v noci na obhlídky a někdy prostě jen stojím na balkóně a pozoruji kouzelné noční království. Nevím, co s námi bude dál, ale rozhodně už se ničeho nebojím. Jsem přeci Světlo a to dokáže všechno, ne?
Tento příběh sice takto skončil, ale plánuji možná i volné pokračování, když bude čas a nálada a rozhodně se budou dít věci. ;) Do komentářů můžete napsat, jestli byste o něj případně měli zájem.







