Ačkoli jsem do nového roku 2015 vstupovala pozitivně a s nadšením, nebyla bych to já, kdyby se zase něco nepokazilo. Leden proběhl celkem hladce a dokonce i vysvědčení se mi povedlo, ale následující měsíce mi dokázaly, že ne všechno je růžové.
V průběhu února se můj rádoby dokonalý vztah s Pepou začal sypat. Začalo to mezi námi být takové nijaké, ale já jsem se pořád snažila s tím něco dělat. Ve vztazích je ale háček v tom, že se musí snažit oba a to tady nefungovalo. O měsíc později se se mnou i rozešel a říkal, jak by byl rád, kdybychom zůstali přátelé. Kecy!
Asi měsíc jsem se pak dostávala ze stavů zoufalství, beznaděje a chuti se zabít. A každý den ho vidět na chodbě? No to byla teprve nádhera. První den jsem měla chuť utéct. Hrozně jsem panikařila a doteď si pamatuji ten svíravý pocit, když jsem ho tam viděla.
Po delší době jsem zkusila chodit s kamarádem. V té době jsme si spolu psali opravdu hodně a do noci. Myslím, že jsem se za tu dobu moc nevyspala, ale bylo mi líp. Tak jsme to zkusili. Opět ta samá chyba. Lidi, neléčte se z bolesti z jednoho vztahu vztahem druhým. Nefunguje to a ubližuje to.
Nejspíš nemusím zmiňovat, že mi brzy došlo, že to nikam nepovede a musím s tím skončit dřív, než to napáchá ještě větší škody. Ve vztazích následovala dlouhá pauza, během které jsem volný čas vyplňovala učením, sledováním vtipných obrázků na internetu (ono se to nezdá, ale zabere to dost času) a tak nějak děláním, že něco dělám a myšlením na cokoli jiného. Zjistila jsem, že mám o hodně víc času, ale zároveň mi došlo, že nevím, jak ho vyplnit.
V hledání konstruktivní činnosti jsem ztroskotala. Přešel květen a na mé tváři se po dlouhé době objevoval úsměv častěji, začala jsem být zase vzorná studentka a špatné známky, které jsem po rozchodu nachytala, protože jsem nebyla schopná normálně fungovat, jsem si začala opravovat.
Koncem května nebo začátkem června se mi ozvala kamarádka s tím, že jeden s jejích spolužáků někoho hledá. Moje reakce byla, že musí mít modré oči, jinak do toho nejdu. Asi to zní fakt hrozně, že to beru takhle, ale koukejte, moje uvažování v té době bylo asi takové, že když mě má někdo nechat, ať má aspoň modrý oči. A měl.
Začali jsme si spolu tedy psát. Cítila jsme se líp. Člověku docela zvedne náladu, když zjistí, že pořád není na odpis. Zjistila jsem, že toho máme hodně společného. 9.6. jsme se dali dohromady.
Náš celý vztah tu rozhodně vypisovat nebudu a to jednak proto, že by tento článek byl nekonečný a jednak proto, že bych to někdy chtěla vypsat do článku samostatného. Shrnu to tedy tak, že jsme spolu přes půl roku. Za poslední léta je to také nejdelší doba, co se mnou někdo vydržel. Jsem za to hrozně ráda, zažili jsme toho spolu tolik a doufám, že ještě zažijeme.
A nyní už opusťme tu vztahovou část a dejme se do té týkající se přátelství. S Bý se stýkáme totiž pořád. Všimla jsem si, že už moc lidí nedělá, že by se stýkalo se spolužáky z deváté třídy, ale nám se to pořád daří. Teď ve druháku je to ale ještě složitější, protože jí dají někdy praxi tak, že ona odjede autobusem, když já třeba skončím a vrací se večer, takže je pro nás nemožné se vidět. My to ale nevzdáváme a snažíme se vždycky domluvit tak, aby to vyšlo.
V létě jsme byly u její babičky jako tradičně (no bylo to podruhé, ale chceme z toho udělat tradici. :D) na pouti, skoro pořád jsme se také o prázdninách scházely. Během školy jsme se vídaly jednou do týdne, teď jsme spolu chodily na taneční na prodloužené jako diváci a plánujeme se vrhnout na plesy.
Dále se rozvinulo i přátelství s Kristý a Lenkou. Snažíme se sedět blízko u sebe a většinu přestávek, kdy se neučíme, prokecáme. Občas si říkám, co si asi myslí ostatní, když se smějeme každé blbosti.
A s kluky je to pořád stejné. Luky je pořád to samé pako, se kterým se člověk nenudí, Besty je stále stejný chytrolín, se kterým se prostě nechcete pouštět do hádky, Kuba má pořád chytré nápady a Vojta? Ten je pořád stejně upovídaný jako na adapťáku.
A i když z naší třídy odešli další dva spolužáci, nějak jsme se oklepali a snažíme se držet jako kolektiv pospolu. Náš největší letošní úspěch byl asi ten, který se stal na vánoční akademii. Jsou tam kategorie vyšší a nižší gymnázium a v každé z nich se vyhodnocuje jen první místo. Téma akademie určuje třetí ročník, který ji také zařizuje a organizuje. Povinné je video a část na pódiu a samozřejmě splnění tématu. Hodnotící porota se skládá z učitelů (většinou těch, co nemají třídnictví, aby nemohli nadržovat) a bývalých žáků, který dle mého názoru hodnotí nejspravedlivěji.
V naší kategorii soutěžili první ročníky čtyřletého i osmiletého gymnázia, oba druhé ročníky a čtvrtý ročník čtyřletého gymnázia, protože pro ty už je to dobrovolné a ne každý má čas něco připravovat, když se učí na maturitu.
Nejvíce se mi asi líbilo hodnocení pana profesora, který řekl, že čekal víc. Sice to řekl při hodnocení jedné třídy, ale já bych tak zhodnotila asi celou akademii, protože minulý rok se mi líbila tak nějak víc, ale zas na druhou stranu plus pro nás. V naší kategorii jsme se totiž umístili na prvním místě. Naše nadšení bylo obrovské, konečně jsme něco dokázali jako třída a vyhráli jsme! Dostali jsme dort, který jsme si rozdělili a hrnečky s ovocem. Dali jsme i naší paní profesorce a v cukrárně, kde jsme jedli, jsme se potkali i s jedním profesorem, který nás chválil a řekl, že jsme to opravdu měli nejlepší.
A co ještě říci? Můj bratr zlobí čím dál víc, táta je pořád větší morous a mamka se snaží zuby nehty ty dva doma vydržet. Takže vlastně všechno v normálu.
A domněnky?
Tak s největší pravděpodobností mě čeká malá maturita a jelikož jsme si vybrala předměty, které mi jdou i bez učení, mohla by se mi i podařit na nějakou lepší známku.
Teď mě čeká plesová sezóna, kam plánuji jít minimálně na tři plesy, jeden z nich je už příští týden, tak se do té doby musím dát dohromady, protože teď marodím a dotoč ještě učení, protože po prázdninách se píší testy.
O prázdninách mě čeká brigáda a další (nejspíš) nudná dovolená s rodinou.
Počínaje zářím začnu chodit do třetího ročníku, což u nás na škole znamená hodně práce, protože třeťáci zařizují den otevřených dveří, akademii a jezdí také hodně na výlety, takže jsem hodně zvědavá, jak to skloubím s učením.
A přání? (těch bude trochu víc.)
Tak ve škole a obecně ve studiích bych si přála co nejlepší známky, protože když třeba vstávám tři dny v pět hodin ráno, abych se učila na jeden test, a dostanu z něj za 3, tak moc šťastná nejsem a přijde mi to nespravedlivé. Na druhou stranu někdy to opravdu moc flákám a dostanu jedničku, problém je, že to není v tom samém předmětu, aby se to aspoň vyrovnalo.
Ohledné přátel bych byla šťastná, kdybychom se s Bý vídaly aspoň tak, jak dosud, protože by mi to opravdu chybělo. Zase jsme si toho dost naplánovaly, tak bych bylo super, kdyby to vyšlo.
Svým zvířatům přeji dlouhý věk, v létě se s nimi zase vyřádím a udělám třeba i nový vzhled s našimi fotkami.
A do vztahu už chci snad jen, abychom byli oba spokojení. Samozřejmě si přeji, aby to trvalo co nejdéle, jsem vážně šťastná a chci si ten pocit uchovat.
Pro svůj blog bych si přála, abych vydržela psát stejný počet článků každý měsíc, abych zase vypsala nějaké své příběhy a dál mohla sdílet s ostatními svoje myšlenky, protože psaní mi pomáhá.
Tímto bych ráda skončila tento článek, doufám, že se mi aspoň něco vyplní a že tento rok bude plný pozitivních zážitků a vzpomínek.
A už zbývá jen popřát vám vše nejlepší do nového roku, hodně štěstí a zdraví a samozřejmě lásky!







