Žijeme ve společnosti rozdělené na Vyvolené a Zavržené. My Vyvolení se v podstatě tváříme, že Zavržení neexistují. Poznáte je už od pohledu - mají roztrhané oblečení a ztrápeny výraz. Odvracíme zrak.
Vyvolení mohou všechno. Náš život si užíváme se vším všudy. Mezi Vyvolenými mě ale zajímá jen jeden člověk - William. Noviny ho popisují jako mladého nadějného chlapce. Je to syn jednoho z nejvýznamnějších mužů našeho města. Čeká ho nadějný život plný úspěchů a nejlepší na tom je, že ho chce strávit se mnou.
Ačkoli ho všichni vidí jako nedosažitelný cíl, já s ním trávím většinu volného času. Ale nejde mi o to, jaký je navenek, ale uvnitř. Je romantický, klidný a silný. Neexistuje snad žádná věc, kterou by nedokázal.
Náš vztah trvá skoro rok a všichni nás obdivují. Každý den slýchám, že nám to sluší. Miluji svůj život.
Všechno to bylo dokonalé až do chvíle, než mě zatkli. Přirovnala bych to k hloupému vtipu, ale byla jsem holt ve špatnou chvíli na špatném místě. Stalo se to tak, že jsem byla nakupovat v obchodě v centru města. Přede mnou u kasy stál houf mladých kluků očividně dost opilých na to, aby udělali nějakou hloupost. Udržovala jsem si od nich odstup, ale přesto mě neminuly jejich posmešky. Tehdy jsem si všimla, že to jsou Vyvolení. Nejen, že se Završení nemohli bavit s námi Vyvolenými, když už se tedy dostali do krámu, jelikož měli omezený plat, ale jejich obličej byl vždy poset jizvami. Tihle měli na sobě drahé upravené oblečení a hlas dost povýšeny na to, aby jim ukázali, kdo je tu pánem.
Brzy jsem si uvědomila, že jednoho z nich znám. Byl to Carl Max, jeho otec, Gerom Max, byl rádcem našeho starosty. Carl chodil o dva ročníky výš a měl známky, které rozhodně neodpovídaly jeho výsledkům. Jeho otec by přeci nikdy nedopustil, aby jeho synáček propadl. Carl jeho vlivu využíval, jak to jen šlo a musím uznat, že se jim to oběma dařilo.
Tak to vidíte, ačkoli jsme si měli být všichni rovni, někteří jsou asi víc Vyvolení než ostatní. Ale zpět k tématu. Carl mě chytil kolem ramen a měl se ke mně až moc na můj vkus. Jakmile jsem ho po několika nezdařených pokusech odstrčila, naštval se a vykřikl : "podívejte na tu zlodějku, krade vám tu cigarety!" Nic proti tomu, ale ty pouze ležely vedle mě, ani jsem si jich do té chvíle nevšimla. "Já nic nekradu!" Odporovala jsem." A co tedy děláš?" "Nakupuji!" "Ale za to musíš taky zaplatit, holčičko." Pevně mě uchopil za ruku. "Měla byste ji potrestat." Řekl směrem k prodavačce, která se sotva stačila vzpamatovat z toho šoku. Stačila jen přikývnout, Carl mě odstrčil a odešel, bez placení.
Ubohá paní prodavačka na mě podala žalobu ze strachu z Carlova otce. Nikdo nečekal, že se k ní přidají i další. Kromě pokusu o ublížení na zdraví, mě obvinili ještě z násilnického chování, pohoršování společnosti a ničení majetku. A strčili mě do vězení.
Když probíhal soud, přišlo se podívat snad celé město. Byl tu i William. Netvářil se naštvaně, spíš ustaraně, byl to zvláštní pocit vidět ho tak. Přála jsem si, aby mě neviděl, nechtěla jsem, aby slyšel, jak mě soudí, ale on tam seděl a podporoval mě.
Nakonec jsem dostala roční podmínku. Mám zakázáno se za tu dobu stěhovat, vdát se nebo porušit pravidla společnosti. Od té doby na mě každý nahlížel skrze prsty.







