Aby toho nebylo málo, dostali jsme nového profesora, který byl starší a podle toho i náležitě přísnější. Je to jeden z těch lidí, co žijí jen pravidly společnosti. Podle nich je bezchybná a dokonalá, ale málokdo ví, jak to opravdu je. Korupce je všude a ani Vyvolení nemají nakonec tak bezstarostný život, jak se zdálo.
Netrvalo dlouho a zjistila jsem, že člověk má držet jazyk za zuby. Problém je, že jsem to zjistila pozdě. Když se mě ten nový profesor neustále na něco ptal, řekla jsem mu, že si myslím, že by bylo fér zeptat se i ostatních. V tu chvíli se na mě obořil: "Vy byste měla být radši zticha. Měla byste našim vůdcům líbat nohy za to, co pro vás udělali!" Měla jsem chuť ho praštit. "Myslím si, že naši vůdci by se měli zaobírat důležitějšími věcmi než je patolízalství." "Pojďte se mnou!" Vyhrkl prudce.
Odvlekl mě ze třídy a zatáhl do kabinetu. Vedle v místnosti seděla jeho sekretářka, upřímně nechápu, k čemu zrovna středoškolský profesor potřebuje sekretářku, ale nejspíš má dobré kontakty, aby si to mohl zařídit.
Posadil se do křesla a zřejmě čekal nějakou aktivitu z mé strany. "Co ode mě chcete?" Musím se ptát. "To, co chce každý muž od nerozkvetlého poupěte. Se samolibým úsměvem mi přejede po tváři. Asi budu zvracet. Co si myslí? "Nechte mě být." Taktně ho od sebe odstrčím. "Copak? Bojíš se?" To už je na mě moc. "Stále mám svá práva, patřím k Vyvoleným, jsme na stejné úrovni, platí pro nás ta samá pravidla. A mám svou čest." Dodám.
Vyběhnu z jeho kanceláře a zaslechnu jeho křik. "Margo, viděla jste to? Ona mě uhodila! To snad nemyslí vážně." Na tohle nemám.
Pár minut na to pro mě přijede policie, odvezou mě. Tentokrát mě soudí okamžitě.
"Přijímáte veškerá pravidla, která jsou spojená s životem Zavržených?" "Ne! Nic jsem neudělala, ani jednou, jsem nevinná." V davu vyhledám Williamova otce. "Vy mě znáte, víte, že jsem dobrá duše, ctím pravidla společnosti. Odvracím tvář od Zavržených, bráním se pokušení, dělám vše, co dělat mám, prosím, řekněte jim to." Padnu na kolena. "Lituji, že ses zapletla s mým synem." Zvedne se a odejde. Jsem zoufalá. Náš vztah nebude moci pokračovat, ne takhle.
Takže znovu : "Souhlasíte s rozsudkem?" "Ne." Dostanu facku. "Vypadá to, že jste se nepoučila, zkusíme to ještě jednou. Souhlasíte s rozsudkem?" Pochopím, že to nikam nevede. Nebudu si dělat další nepříjemnosti. "Ano." Řeknu tiše. "Neslyšel jsem." "Ano!" Zakřičím. "Nu dobrá, jste si vědoma, jaké následky budou mít vaše prohřešky?" "Ne." Řeknu tentokrát tišeji. "Tak tedy, ctihodnosti, přečtěte prosím Váš verdikt znovu. Slečna, Harmová , bude zbavena práv Vyvolených a bude přidělena ke skupině Zavřených, bude povinna dodržovat pravidla s tím související a přeruší veškeré kontakty s Vyvolenými, poněvadž stýkaní těchto dvou skupin je striktně zakázáno." Pak se všechny pohledy upnou na mě. "Rozumím." Pronesu to s takovým klidem v hlase, že mě samotnou to překvapí. Soudce navzdory všemu však ještě promluví. "To samé samozřejmě platí i pro její rodinu." Na to ani nestihnu vyjádřit svůj názor a už mě vlečou pryč.
Toho večera je u nás hrobové ticho. Večeříme spolu, ale jako by tu každý seděl sám. Chtěla bych se rodičům omluvit, nějak to odčinit, ale nevím, jak.
Když odcházím do svého pokoje, zadrží mě otcův hlas, který protne to ticho. "Jo a Anno, dnes si přestěhuj pokoj, budeš bydlet na půdě." "Ano." Ani se nepokusím vzdorovat, má plné právo mě potrestat.







