Jediný, kdo se mnou mluví, je má starší sestra. Nechápu to, ona kvůli mně přišla o možnost studovat, prosadit se a být někdo. Teď je nikdo. "Chceš si promluvit?" Posadí se vedle mě. "Já tomu nerozumím, proč si na mě nezanevřela jako ostatní?" "Protože vím, že jsi v tom nevinně. Podívej, naši tomu věří, jsou v tomto systému už moc dlouho, aby ho dokázali prohlédnout. S námi je to složitější, jsme mladí a otevření všem názorům, vidíme i za roh a víme, že všechno není tak růžové. Možná proto se tě snaží odříznout. William jednoho dne bude vlivný muž a ty bys ho mohla ovlivnit, to si nemůžou dovolit." "Myslíš, že je to tak komplikované?" Usměje se. "Je to ještě mnohem složitější."
Se sestrou jsme mluvili ještě chvíli, pak nám máma řekla, ať jdeme spát.
Ráno jsem musela do školy. Nesla jsem smlouvu o přerušení studia, kterou jsem jako Zavržená musela podepsat. Bylo zvláštní pozorovat, jak lidé, kteří se na mě donedávna smáli, odvrací se znechucením zrak. Copak jsem se nějak změnila? Jsem horší člověk, když jsem jiná? Nestačím se divit.
I pan ředitel, který mi onehdy pomáhal na nohy, když jsem omdlela na chodbě, se teď vyhýbal očnímu kontaktu. Předala jsem mu smlouvu, podepsal ji a tím to skončilo. Podala jsem mu ze slušnosti ruku, odmítl.
Cestou ze školy jsem dřív vídala úsměvy, dnes se na mě nikdo ani nepodíval. Byl to zvláštní pocit a já si začala uvědomovat, že to tak bude napořád.
S Williamem jsme se nemohli na veřejnosti stýkat vůbec, tak jsme si aspoň psali dopisy, ale nemohli jsme je posílat, protože to mají Zavržení zakázané, museli jsme chodit v noci a házet dopisy bez známek do schránky.
O několik týdnů později, když už jsme bydleli v mnohem menším domě úměrném našemu postavení ve společnosti, jsem pochopila, jak těžký život to je. Táta dostal podřadnou práci dělníka a z platu dostával jen část, což sotva mohlo stačit dvěma lidem na jídlo a my museli platit za dům a živit rodinu. Oblečení jsme si nemohli dovolit a většina našeho starého nám byla zabavena pro vyzývavost.
Pak přišla ta vyhláška. Pro Zavržené se chystá samostatné místo, naprosto izolované od Vyvolených, pravděpodobně, abychom je neobtěžovali. Toho dne jsem přišla domů s úsměvem. "Čemu se směješ?" Táta zuřil. "Ničemu. Jen smích je to jediné, co nám ještě nezakázali." A byla to pravda. Přes všechna ta pravidla jsme nemohli skoro nic, ale smát se? To nám dovolili. Nejspíš proto, že nám nezbyl žádný důvod k úsměvu. A o to víc pak Vyvoleným vadí nás vidět šťastné.
Večer jsem psala dopis Williamovi, nespíš poslední. Dnes jsem četla o té vyhlášce. Myslím, že je čas se rozloučit. Chtěla bych ti napsat, že se brzy uvidíme a že překonáme i tuto krizi, nedokážu to. Už jsem přestala věřit, že můžeme stát proti celé společnosti. Nejspíš je tohle mé poslední sbohem, má poslední slova a chci, aby sis je pamatoval. Miluji tě.
Dopis potřísní mé slzy, ještě před půlnocí ho hodím Williamovi do schránky, ale mezitím přijde dopis i k nám domů. Psal mi William. Viděl jsem u táty na stole plány na deportaci, našel jsem v nich skulinu. Přes most se odsud dostanu na opuštěný ostrov. Zdá se, že na něj všichni zapomněli, ani v tátových plánech není, najdeš ho jen na starých mapách.
Z tvé strany se tam dostaneš přes hustý les, musíš jít pořád na západ, dojdeš ke srázu, měla by tam být cesta dolů, sejdeš k řece, je tam žebřík, po tom vylezeš na ostrov, kde já budu čekat. Přijdeš tam první den ve tři hodiny, vždycky se pak domluvíme na dalším setkání. Je to jediná možnost, jak se můžeme stýkat.
Obsah tohoto dopisu si zapamatuj, pak ho spal. Je to pro tvoje bezpečí.
Běhá mi z toho husí kůže po celém těle. On na to přišel, budeme bojovat, nevzdáme se. Zaplaví mě pocit štěstí.







