close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zlá královna (1)

31. ledna 2016 v 21:12 | WhitEvil |  Zlá královna
Kuchyní se linula vůně. Tedy byl bych rád, kdybych to jako vůni mohl popsat. Pečené brambory a trocha cibulky. Už potřetí tento týden. Nápad osamostatnit se nebyl zas tak dobrý, jak se zdálo. Neochotně si sednu ke stolu a odhodlávám se k jídlu. Sotva ho naberu na vidličku, uslyším kamínek na okně. Velmi rychle se zvednu a jdu otevřít.
"No kde seš? Jdeme do lesa!" Na ten hlas nezapomenu. Byl to můj přítel Eddie, známe se už od dětství, tenkrát vlastně vznikl ten náš šílený plán. V podstatě to začalo jako dětská hra. V té době pro nás byli vojáci největší frajeři a my všichni chtěli jít k vojsku - dokonce i Marry, naše kamarádka ze sousedství, která se sem přistěhovala se strýcem, který byl u královské gardy.
Les byl naším bojištěm, trávili jsme tam celé dny. Když mi bylo deset a my si tam zrovna hráli na válku, u nás ve vesnici vypukl požár. Naši při něm zahynuli. Fredův táta byl ošklivě popálen a Eddieho farma byla zdevastovaná. Po této události se většina přeživších odstěhovala do města. O pár měsíců později však přišla nová zdrcující zpráva - náš král zemřel, na trůn nastoupil jeho syn. Z počátku jsme mu nedůvěřovali, ale následujících několik let náš národ vzkvétal. Nového vladaře si každý oblíbil.
Před rokem se začalo spekulovat a možném sňatku s některou z princezen z blízkého okolí. Všechny nás pak překvapilo, když si náš král vybral za ženu nějakou nemajetnou cizinku. Bylo to před pár mesíci a od té doby se děly věci. Náš král byl zabit. Catherine, jeho nová žena a naše královna, to udělala sama, jelikož zřejmě v zemi neměla žádné spojence. Podřízla mu hrdlo, vyhodila ho z věže rovnou mezi měšťany a oznámila, že je nyní vládne ona. I teď nastalo masové stěhování do sousedních zemí. Marryin strejda odešel hlídat ke hranicím a odváděl slabé do bezpečí. Všichni se báli.
A právě v této chvíli se vracíme k našemu dětskému věku, kdy jsme dostali ztřeštěný nápad - ukrást zbraně. Přišlo nám to jako ohromné dobrodružství a Marryin strýc k nim měl navíc přístup, tak jsme toho využili. Později nám řekl, že o tom ví a ptal se, co jsme s nimi udělali. Zakopali jsme je v lese. Od té doby jsme je nevytáhli, protože jsme najednou dostali strach, že nás někdo chytí. No, děti. Ale dnes je jdeme hledat. Musíme se ozbrojit, dokonce sám Alfred nám to poradil. Už tady není bezpečno. Chce nás vzít pryč, stejně už tu skoro nikdo nezůstal.
"Byli jsme tu pro tebe už ráno." Seznamuje mě se situací Marry. Všimnu si, že v ruce dřímá lopatu, kluci jsou ale čistí. "Jenže ty si spal. Vážně, kámo, chtěl bych tvoje spaní." Zasmál se Eddie. "A našli jste něco?" Nečekám nic závratného, ale přeci jen jsme si udělali mapu. Nebo nakonec neudělali? "Ne. Eddie totiž tvrdí, že ty stromy jsou teď jinak, když vyrostly a bloudíme tu už hodiny. Proto jsme se stavili pro tebe." Řekne Marry a rozhlíží se po lese. "Já si pamatuju, kde to je." Řeknu sice lehce nejistě, ale za to s vášní hledat. Tohle jsem na tom měl nejradši.
Několikrát jsme se vrátili na to samé místo. Možná jsme přeci jen trochu bloudili, ale naštěstí jsem ta místa aspoň já poznával. Bylo už ale šero, takže najít správný strom, pod který jsme naše zbraně zakopali, nebyla úplně hračka.
Po pár nezdařených pokusech, jsemesi byl konečně jist, že jsme na tom správném místě. "Teď kopeš ty, vrazila mi Marry lopatu do ruky. "Proč já?" "Já kopala celý ráno a ty nás tady vodíš pořád za nos, tak si kopej, ono tě to pak přejde." Neochotně jsem vzal lopatu a kopal jsem. Přitom jsem se na ni nepřestával dívat svým vyčítavým pohledem.
S hlubší jámou přibývala nejistota. Jako děcka jsme to tak hluboko nekopaly nebo ano? Optimismus mě začínal opouštět. Už jsem skoro přestal věřit, když v tom narazila lopata na kov. Oči se mi rozzářily. Ještě jsem stačil vrhnout vítězný pohled na ostatní. "Trocha důvěry by neuškodila." Poznamenal jsem a vlastně se mi ulevilo, že jsem to našel.

Po pár minutách jsme zbavili kuši, kopí i sekery hlíny. "Pamatuji si je větší." Poznamenal Fred a pohazoval si se sekerou jako s hračkou. "Byli jsme menší." Ujistí ho Marry a chňapne po kuši. "Kam s tím chcete jít?" Zeptám se, když se nikdo nemá k návratu do vesnice. "Strejda je několik kilometrů odsud. Rozbili tam tábor a zůstanou tam ještě pár dní, než bude moct bezpečně převést četu přes hranice. Pak už se sem nevrátí, tohle je poslední skupina, měli bychom odejít s ním." Klid v jejím hlase mě až zarážel. "A kam si myslíš, že půjdem? Nemůžeš jen tak opustit náš domov. To tady všechno necháme? Nebudeme bojovat?" Marry se na mě zahleděla, jako bych mluvil z cesty a přesto sama moc dobře věděla, že to chce taky. "Musíme jít." Řekla s jistou nejistotou v hlase, na kterou jsem nemohl nereagovat. "Víš, jak jsme si jako děti hrály na válku? Teď máme příležitost to zažít! Můžeme bránit naši vlast a ty jen sklopíš ocas a schováš se někam do bezpečí? Co se s tebou stalo?" Všiml jsem si, že Eddie i Fred si přestali hrát se zbraněmi a věnovali mi plnou pozornost. "A jak bys to chtěl provést?" Došlo mi, že teď jsou na mojí straně. Chtělo to jen plán.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Bojíte se smrti?

Ne. Těším se na ní. 33.3% (8)
Trochu. 41.7% (10)
Ano. Hodně. 25% (6)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama