Přemýšleli jste někdy nad tím, že jako malí jsme si toho víc dovolili a víc vyzkoušeli? A proč tomu tak je? Děti nepřemýšlí nad následky nebo nad trestem, prostě to udělají a pak se uvidí. Já jsem jako malá pořád lezla po stromech, běhala po takové vysoké zídce vždy těsně u okraje, skákala jsem z výšek, odkud bych si to dneska asi nedovolila, kdybych nemusela. Nechápu, jak jsem to mohla tak bezmyšlenkovitě udělat. Kolikrát jsem si mohla zlomit nohu, spadnout a rozbít si hlavu. Ale to dítě prostě nenapadne.
Nedávno jsme se o tom bavili s kamarádem při bruslení, kdy mi vyprávěl, jak jako malý bruslil, padal a bylo mu to jedno, ale teď prostě nechce. Něco v něm mu říká, že spadne a on ví, že se to může stát a nechce. Ten strach nás prostě odrazuje.
Ne nadarmo se říká, že děti vždycky říkají pravdu, protože prostě netuší, co je správné a že by se občas měl držet jazyk za zuby. Na druhou stranu je dobře, že vám aspoň někdo nelže do očí. K tomu mám taky jeden zážitek z dětství, kdy jsem sledovala televizi, kde byl pár uprostřed vášnivé hádky. Muž nazval tu ženu děvkou a potom se začali líbat. Usoudila jsem z toho, že označení ‛děvka' je nějaká lichotka a povedlo se mi takhle nazvat mámu s babičkou, než mi to pak vysvětlily.
A právě to se mi na dětských letech tak líbí - ta bezstarostnost, volnost a objevování. Jako děti jsme měli všechno jednodušší, ale právě tím, že jsme se poučili, nemáme právo na ty chyby jako dřív. Trochu mě to mrzí, ale na druhou stranu můžeme zase jiné věci a život rozhodně není nudný. Jen si už nějaké věci nedovolíme a necháme strach z následků, aby nás zastavil před věcmi, které v nitru chceme udělat.








veľmi pravdivý článok :) ja si to uvedomujem aj v medziľudských vzťahoch
aké bolo vtedy všetko voľnejšie! :)