Bože, to zní fakt depresivně. Každopádně nad tím teď nějak uvažuju, co se vlastně ve stáří dá dělat. Jen si to představte - muže nemáte, děti dávno pryč a žijete sami ve svém malém bytě. Přátele máte daleko, pokud ještě žijí, máte sklerózu, všechno vás bolí a celý den nemáte prakticky co dělat.
Já jsem zastánce toho, že by se prarodiče měli nějak vyžít, vzít babičku na procházku, k narozeninám ji vytáhnout třeba do divadla a nějak jí ten čas zpříjemnit. Vždyť oni se nudí a touží po vaší pozornosti (vyjma těch nerudných, co jsou na vás naštvaní, i když kolem nich skáčete dennodenně).
Není to samozřejmě myšleno nějak urážlivě a že bych snad neměla ráda staré lidi. (i když občas když jdu do školy na devátou hodinu to vypadá jak invaze důchodců. :D). Každopádně jako snad každý mám ráda své prarodiče a rozhodně si nedokážu představit, že by tu s námi nebyli. Je to hlavně proto, že se vídáme skoro každý den a bydlíme jen kousek od sebe, což je také velká výhoda.
Já osobně se stáří trochu bojím. Já nevím, co když si pak budu připadat zbytečná? Přeci jen děti nějak vychovám, čímž končí role matky, role babičky není tak složitá, když se budete vídat řídce a kdyby můj muž ještě zemřel dřív než já, tak bych tu vlastně neměla žádnou úlohu. Leda si tak pořídit nějaké zvíře, ale co s ním po mé smrti? To netuším.
Asi by mi opravdu nezbylo nic jiného, než brát ranní nákupy v Lidlu za kulturní akci a občas se jen tak bezmyšlenkovitě projet MHD.
Tak aspoň teď mohu doufat, že mé děti nebudou jako já a budou chtít bydlet co nejblíže k nám, budou nás navštěvovat a chtít hlídat děti. I když to hlídání člověka někdy omezuje, myslím, že by to i našim prarodičům chybělo. Ale rozhodně nic nepřehánět.







