Nadejde chvíle deportace, všichni Zavržení se seřadí, dostaneme naše čísla, nikdo už nám nebude říkat jménem. Řeknou nám instrukce. Dostaneme domy, na každého tam budou 2 m2, ráno budeme chodit pracovat, na oběd smíme domů, ale nebudeme mít peníze, dostaneme suroviny za body, které získáme za vykonanou práci. Někteří Vyvolení nás budou hlídat, mohou nás tzv. popohánět v práci, což je vlastně verze bičování. Začíná náš nový život. S tím jediným s nimi souhlasím.
Náš dům je malý, příšerně malý a stíněný, tvoří ho dvě místnosti - ložnice a kuchyň nebo aspoň místnost se dřezem. Koupelny jsou společné a také placené body. Nesvoboda, to jediné to vystihuje.
Celá rodina chodí do práce od šesti hodin do dvou. Máma se sestrou vstávají dříve a připravují rovnou oběd, abychom měli rovnou na odpoledne. Moc spolu nemluvíme.
Pracujeme odděleně, táta pracuje na strojích, máma šije, sestra probírá vyrobené konzervy a kontroluje jejich kvalitu, já pracuji v knihovně, probírám se starými spisy, opravuji je a adaptuji pro dnešní dobu. Vidím tu pracovat i malé děti, pravděpodobně se tento stav také dědí, je mi jich líto, že musí takhle žít, doufám, že přežijí do věku, kdy budou moci něco změnit.
Hned ten den spěchám na domluvené místo. V lese je zrovna mokro a bahno, takže si před příchodem do města budu muset boty umýt.
V lese se snažím držet směr, ale ve světových stranách jsem nikdy moc nevynikala, takže dorazím k útesu, ale nikde není schůdný. Až o pár metrů dál zahlédnu to správné místo. Rozeběhnu se tam a co nejpozorněji slezu dolů. Žebřík mi však přijde chatrný. Už na prvním stupínku se otřese a já se zastavím.
o několik praněk dál, ztratím rovnováhu, zavrávorám a žebřík se začne sunout dolů. To ne! Jestli spadne, už nikdy se k Williamovi nedostanu. Hlavou mi proletí tolik myšlenek.
V pádu mi zabrání silná paže. Brzo se nad okrajem římsy objeví Williamův obličej. Po žebříku doslova vyběhnu a skočím mu do náručí. Voní krásně. "Jsem tak rád, že jsi přišla, bojím se o tebe." "Já o nás taky. Pravidla tady jsou mnohem přísnější a o svobodě se rozhodně mluvit nedá. Co se děje na druhé straně?" William se tím směrem ohlédne. "Samé reformy, pořád se něco mění a každý si chce nahrabat co největší majetek. Ale o tom mluvit nechci. Chci tu být s tebou." Přitisknu ho k sobě ještě pevněji, cítím jak mu tluče srdce.
Ještě chvíli spolu mluvíme, při loučení se ale stejně nebráním slzám. "Brzo se uvidíme, neboj." Ujišťuje mě a naposledy mě políbí. "Příští středu ve tři hodiny, nezapomeň." "Nezapomenu." Slíbím a s třesoucími se rty slezu po žebříku dolů.
Domů se vrátím na večeři a rodiče nemají energii a snad ani zájem, aby se mě ptali, kde jsem byla.
Večer jdu spát brzo, ale nemůžu usnout. Myšlenky na smůlu, kterou jsem přivedla na naši rodinu, mě pronásledují. Je to první den na tomto místě, první den v izolaci, a já už cítím, že to nezvládneme. Je mi jasné, že na to Vyvolení spoléhají, že nás chtějí zničit, ale přitom to má vypadat jako velká laskavost, že nám darovali tento život. Lituji, že jsem k té skupině kdysi patřila a hrdě jsem to prohlašovala. Zavržení jsou aspoň spravedlivý, teď už to vidím, ale nejspíš je to pozdě.







