Další dny byly plné změn. Na ostrov Zavržených přijížděli další a další lidé, některé jsem i znala. Často byli nemocní a slabí, tím pádem se Vyvoleným nehodili na práci a v podstatě jen čekali, než zemřou.
Jednou jsem potkala starého pána. Byla jsem si skoro jistá, že je to ten samý, kterého jsem viděla při cestě do školy, ačkoli nám nebylo dovoleno se na ně dívat. Měl těžký kašel a skoro se dusil. Nejdříve jsem se rozhlédla, jestli se na nás někdo dívá a pak jsem mu šla na pomoc. Po celém těle se třásl. "Co je vám?" "Nic, jen jsem už nemocný." S chraptěním odpovídal. Jeho hlas zněl trochu, jako když přejíždíte pískem přes papír a vypadalo to, že mu mluvení dělá velké potíže. "Máte hlad?" "Nejedl jsem už týdny." Konstatoval a znovu příšerně zakašlal. V kapse jsem měla ještě zbytek chleba. Rychle jsem jej vytáhla a podala ho ubohému starci. "Děkuji vám." Usmál se. "Za nic." V tom se ozvaly hromy. "Měl byste se schovat, bude pršet." To už jen přikývl a dojídal chléb.
Několik dalších dní jsem mu nosila zbytky z oběda. Vždy mi poděkoval. Každý den jsem si ale všimla, že ačkoli se mu do obličeje vrátila barva, jeho kašel se zhoršoval. Později už ani nemohl mluvit, aby ho nepostihl záchvat kašle tak silný, až skoro nemohl dýchat. Doufala jsem, že se jeho stav zlepší, pak jsem ho našla ležet na zemi, tam, kde dříve sedával. Byl mrtev.
S nikým jsem o tom nemluvila, ale jeho smrt jsem večer oplakala. Možná mi ho bylo líto, možná jsem si na jeho místě dokázala představit sebe.
Další večer jsem nemohla usnout. Zítra se máme sejít s Williamem, vzrušením mi bušilo srdce tak rychle, že mě to nenechalo přemýšlet o čemkoli jiném. Opravdu jsem ten tlukot slyšela všude kolem sebe. Později mi došlo, že to tluče víc srdcí. Byla to dvě srdce, která mě obklopila svým hlasitým koncertem silných úderů. Každé tlouklo trochu jinak, ale přesto jako by byla perfektně sladěná. Nechala jsem se jejich symfonií odklopit a pohltit. Až pak jsem usnula.
Ráno bylo pochmurné a chladné. Trochu jsem se bála, že se mi tím počasí snaží něco naznačit.
Práce mi utíkala rychle a jakmile pominul déšť, vydala jsem se do lesa. Skoro celou cestu jsem se ohlížela. Nejspíš proto pro mě bylo ještě více nepochopitelné, co se stalo v lese. Řítila jsem se mezi stromy a vzduchem zněl jen můj zrychlený dech a čvachtání bot v bahně. To všechno dokázal však dokonale přehlušit silný hlas. "Stát!" Křikl někdo. Okamžitě jsem se zastavila. "Pojď sem." Poslušně jsem šla. Až z dodatečné blízkosti jsem rozpoznala tu tvář. Býval to náš pošťák, znali jsme ho dobře, vlastně to byl náš rodinný přítel. Teď ale moc jako přítel nezněl.
"Co tady děláš?" Pravil a z jeho výrazu bylo patrné, že mě také poznal. "Chtěla jsem si zaběhat v lese." "Lžeš." Řekl, nekřičel, to je dobré znamení. Padla jsem před ním na kolena. "Moc vás prosím, pusťte mě, je to pro mě velmi důležité." Walter mě zvedl ze země. "Za hodinu a půl musím ohlásit, že jsi nezvěstná, tak si pospěš." "Moc vám děkuji." Objala bych ho, kdybych nebyla tak špinavá.







