close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Vyvolený a Zavržená (6)

20. února 2016 v 22:22 | WhitEvil |  Vyvolený a Zavržená
Běžela jsem tedy ještě rychleji, po útesu jsem skoro sjela, jak mi klouzaly boty a žebřík už mě také nezastavil.
Rychle jsem na Williama vychrlila, že nemáme moc času a on mě v polovině vysvětlování přerušil. "Musím ti něco říct. Vyvolení plánují postavit mosty, aby se sem lépe dopravovali, viděl jsem otcovy plány." "A vědí o ostrově?" "Vypadá to, že ne. Snad na něj ani nepřijdou. Každopádně v době stavby se nemůžeme vidět, bylo by to nebezpečné a mohlo by nás to prozradit." S tím jsem souhlasila.
Po domlouvání na dalším setkání nám zbyl čas jen na polibek a obětí. Slíbili jsme si, že se zase brzy uvidíme a pak jsem se vracela domů.
Další týden byl také zajímavý. Mentalita lidí se podstatně změnila se stavbou mostů. Zavržení pociťovali utlačování silněji, někteří se dokonce snažili bránit, ale to skončilo fiaskem.
Jediná výhoda byla, že jsem v knihovně neměla tolik práce a mohla jsem se potichu vykrást do vedlejší místnosti, kde pracovala jedna malá dívenka, která mě vždy fascinovala. "Ahoj, zlatíčko," trochu jsem ji asi vyděsila. "Jak se jmenuješ?" "Jsem Louisa." "Ahoj, Louiso. Kdepak máš rodiče?" Odpovědí mi byl neuvěřitelný příběh.
"Rodiče jsou doma, v našem starém domě u Vyvolených. Když jsem byla malá, také jsem tam bydlela, ale pak se na mě rodiče začali zlobit. Neposlouchala jsem pravidla a maminka mě za to často napomínala, ale já neposlechla. Jednou večer, když jsem se vracela domů z hodiny klavíru, jsem zahlédla jednoho muže. Byl vysoký a štíhlý, ale bylo znát, že k nám nepatří. Promluvil na mě. Žádal o trochu vody k pití, dala jsem mu svou láhev a šla jsem domů.
Rodiče se mě ptali, kde jsem láhev nechala a já jsem jim to řekla. To byla chyba. Druhý den hned ráno si pro mě přišli dva muži a odvlekli mě na okraj města do cizí rodiny. Nikdo z nich se mnou nemluvil a nechovali se ke mně zrovna hezky. Pár měsíců na to nás přestěhovali na tento ostrov. Teď bydlím s dalšími dětmi v té budově u obchodu. Ale nelíbí se mi tady. S kamarádem Joem jsme se rozhodli, že utečeme, Joe zná jedno staré místo, kde se schováme a budeme si žít po svém."
"Páni a to se nebojíte?" V té malé dívce jsem viděla víc odvahy než ve většině Zavržených. "Bojím, ale tady se bojím taky, tam budeme v bezpečí." To byla poslední věta, kterou jsem od ní slyšela, pak nás vyzvali k práci. Velmi hrubým tónem.
Už nikdy jsem tu malou holčičku neviděla, ale nepřestala jsem doufat, že jejich plán vyšel. I když šance byla mizivá.
Uplynuly dva dny a stavba mostů započala. Samozřejmě některé napadlo přes ně utéct, ale na most vás nepustili, když jste v ruce neměli zabudovaný čip, což měli jen Vyvolení. Ostatní na mostě doslova vzplanuli zaživa.
Lidé v té době začali bláznit a na mě to nejspíš také působilo, protože mě z nějakého důvodu napadlo, že musím zjistit, jestli přišli na náš malý ostrůvek.

Běžela jsem lesem a sotva jsem spatřila útes, už jsem si všimla, jak stěhují žebřík. "Nee." Něčí ruce mě chytly a táhly pryč. Kopala jsem kolem sebe, ale co mi to bylo platné. Moje slabé tělíčko nemělo šanci proti dvěma silným Vyvoleným.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Do jaké třídy chodíte?

1. 1.2% (1)
2. 0% (0)
3. 0% (0)
4. 0% (0)
5. 3.6% (3)
6. 3.6% (3)
7. 4.8% (4)
8. 8.3% (7)
9. 27.4% (23)
Studium na střední škole. 45.2% (38)
Studium na vysoké škole. 3.6% (3)
Pracuji. 2.4% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama