close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zlá královna (3)

10. února 2016 v 22:10 | WhitEvil |  Zlá královna
K Marryinu domu to od nás byl kousek, ale teď se mi to zdálo jako jít přes celé město s nápisem na zádech, který hlásá: STŘEL MĚ! Nepřestával jsem se ohlížet, což vedlo k občasnému zakopnutí. "Jasone, soustřeď se!" Napomene mě Fred a otočí mě směrem k Marry, která už rozbitým oknem leze k sobě do domu. Následujeme ji.
Uvnitř je všechno rozbořené, ale nic nehoří. Naštěstí. Prodíráme se sutinami. "Myslel jsem si, že tu normálně bydlíš." Divím se. "Taky že bydlím." "Vždyť je to tu na spadnutí!" Eddie zrovna šlápne na zlomenou lať. "Na opravy nebyly peníze, musíme z toho vytěžit, co se dá." Skloní se a odsune velký kus dřeva, pod kterým zeje díra. V ní jsou papíry - mapy. "Tady to je." Usměje se a rychle najde tu správnou.
Vedle nás spadne trám. "A teď rychle pryč!" Propleteme si polorozpadlým domem a za okamžik jsme zase na čerstvém vzduchu. Fred se ujistí, že jezdci už odjeli a s nejvyšší opatrností se vydáme do lesa.
V ruce držím kompas a tak nějak si přijdu důležitě. "Nepřijde ti, že bloudíme?" Pronese Fred tak po hodině chůze. "Ne, vážně už chodíme v kruhu." Marry ukáže před sebe na stopy v mokré hlíně. "Tak šel někdo před námi, to jen dokazuje, že jdeme dobře." Obhajuji se. Nechápu, proč mi stále nevěří. Eddie si odkašle a ukáže, že jeho stopy jsou s nimi totožné. "Ale jak je to možné? Držím se kompasu." Marry si ho ode mě vezme, zřejmě předpokládá, že ho neumím ovládat. Svraští obočí. "Hale." Několikrát s ním otočí, ale směr, kterým střelka ukazuje, se nezmění. "Musí tu být ložiska železa." Tak to je vážně gól. "Chceš říct, že jdeme špatně skoro celou cestu?" Marry smutně sklopí hlavu. "Hale, zaostalci, mrkněte na to!" Křikne na nás Eddie ukazující na lišejník. "Sever." Hlesneme téměř jednohlasně. "Jděte tím směrem, stmívá se, potřebujeme dojít aspoň k mýtině u útesu, abychom tam mohli přespat.
Na místo určení jsme tedy došli, ale nutno říct, že jsme byli vyřízení. "Odpočiňte si, beru si první hlídku." Řekla stále energicky Marry. Já s Fredem jsme se dali do stavby provizorního přístřešku, kdyby v noci pršelo. Eddie se z toho opět chytře vyvlékl rozděláváním ohně, což mu ale nešlo o moc lépe. Už jako malý byl tak trochu levý na všechny věci, co se týkají přežití v přírodě. Za to ale vždycky hýřil vtipem a udržoval morálku. Je zajímavé přemýšlet, nad tím, že každý má svou specifickou roli - Fred je velmi praktický a občas zní jako chodící encyklopedie, Marry je silná, odhodlaná a rázná, když si něco umane, člověk ji jen tak o opaku nepřesvědčí. A já? Myslím, že moje role spočívá v tom, že naši partu posunuji dál. Jsem většinou ten s šílenými nápady a momenty, kdy se snažím ukazovat v nejlepším světle, což často dopadá jinak a jsou z toho jen vtipné historky.
Jakmile jsme dokončili přístřešek a Fred si převzal od Eddieho starost o rozdělání ohně, sedli jsme si do kruhu a všechno bylo jako dřív. Vyprávěli jsme si naše staré historky, které jsme už všichni museli slyšet tak milionkrát, ale i tak nás bavily. Vzpomínali jsme na dětské útěky z domova za tmy, jen abychom zažili nějaké dobrodružství. "Teď si tak říkám, že jsme byli docela děti za trest." Řekne Fred. "Pořád jsme." Eddie se zasměje a strčí do něj.

O dva měsíce později
Dostat se zpět na hrad ale nebude zas tak jednoduché. "Říkal jsem ti, ať ten kompas nevyhazuješ!" Napomínal mě Fred. "Tak promiň, že jsem se nechtěl tahat se zbytečnými věcmi." "Teď nám ale zas tak zbytečný nepřijde, co?" Měl jsem chuť ho praštit, ale bohužel pro mě měl pravdu.
"Hale lidi, nechci vás nějak stresovat, ale vážně tam míníte jen tak nakráčet se slovy navalte nám naši kamarádku?" Zeptal se Eddie. "No...to ne." Řekl rozpačitě Fred. "A co teda chcete?" "Marryina strejdu." Napadne mě náhle. "Ty chceš jejího strejdu?" Eddie vybuchne smíchy. To je mu tak podobné. "Tak Eddie, nechovej se jako blbeček, to je náhodou dobrý nápad." "V tom případě otočíme směr." Zavelím a udám přibližný směr.
Z útesu jsme tentokrát slézali na úplně jiném místě a nebylo to zrovna snadné. Naše jediné štěstí bylo, že veškeré věci jsme nechali před branami města, tudíž jsme to teď nemuseli absolvovat s batohy. Asi dva metry nad zemí, když už kluci pomalu pokračovali dál a já se je snažil dohnat, mi to samozřejmě podklouzlo. Nohama jsem smýkal ve vzduchu a ruce mě držely jen tak tak. Rychle jsem se vytáhl zpět na skalní římsu, rukou jsem si otřel pot z čela a pak už vím jenom, jak jsem padal. To snad ne.
Snad ještě horší, než ten náraz do zad a bolest s tím spojená byl smích. "Copak, klouže?" Fred se na mě zubil a Eddie se div neválel po zemi. "Hale nechte si to, já mám špinavý boty a kloužou mi!" Urovnal jsem si vyhrnuté tričko a pyšně jsem šel dál za doprovodu dalšího dušeného smíchu.
Nade vše očekávání jsme došli k táboru ještě před stmíváním, ale čekalo nás velké překvapení. Tábor byl jako vypálený. Popel a ohořelé stany. "Černí jezdci?" Řekl jsem směrem k ostatním. "Rozhodně někdo, kdo se jich chtěl zbavit." Poznamenal Fred, který z té spouště nemohl spustit oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaké je někoho milovat?

Hřeje to u srdce. 38.9% (7)
Drásá to nervy. 11.1% (2)
Bolí to. 27.8% (5)
Trápí mě to. 22.2% (4)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama