Přišel večer a ačkoli si Marry vzala první hlídku, já stejně nemohl usnout. Nakonec jsem se rozhodl, že jí budu dělat společnost. Opatrně jsem se propletl mezi Eddiem a Fredem a vylezl jsem spod našeho přístřešku. Všiml jsem si, jak sebou Marry trhla, když jsem si k ní přisedl. "Ještě není tvůj čas, můžeš si jít ještě lehnout, já tě pak vzbudím." Ujišťovala mě. "Stejně nemůžu spát, tak tu aspoň budou s tebou, aby ses nebála." Zamrkal jsem na ní. "Já se nikdy nebojím!" Protestovala. "Já vím, že ne." Řekl jsem s širokým úsměvem.
Chvíli jsme jen mlčky seděli, ale Marry brzy promluvila. "Co myslíš, že se stane? Vidíš v téhle akci nějakou budoucnost?" Pokrčím rameny. Popravdě ani já sám si nejsem jistý úspěchem. "Podle mě je to spíš naše poslední šance zachránit společnost. Život na útěku nevidím jako nějakou výhodu." "A myslíš, že ji porazíme?" Na chvíli se na ni zadívám, abych jí viděl do očí. "To víš, že jo. Už jako malí jsme takové věci dokázali." Marry se pousměje a zbytek času zůstane zticha. Asi po půl hodině si na mě položila hlavu a když začala usínat, odnesl jsem ji k přístřešku. Usnul jsem až k ránu, naštěstí si toho nikdo nevšiml.
Rychle jsme sklidili naše věci a s batohy na zádech jsme pokračovali v cestě. Marry nás z nějakého důvodu vedla přesně tam, kam měla a brzy jsme dorazili ke schůdné části útesu. Dolů jsme došli po mírné plošině utvořené z množství menších kamenů. Jistě byla vytvořená uměle.
Marry se dole zastavila a dívala se vzhůru. "Hej kluci, pomozte mi odsunout ten kámen." Křikla na nás. Neochotně jsme se vrátili. Ten její "kámen" byl ve skutečnosti obrovský balvan, který jsme s vypětím všech sil posunuli sotva o metr. Ale i to stačilo, aby se veškeré kameny nad ním sesunuly dolů. Se spoustou prachu. Všichni jsme se ocitli v oblaku šedého dýmu a rozkašlali jsme se.
"Proč si to udělala? Teď se zpátky nedostanem!" Volal skoro zoufalý Fred. "Nechápeš to? My už se nevrátíme." Řekla Marry děsivě klidně. "Jak to myslíš?" Zarazil se i Eddie a já už ani nedokázal najít slova. Marry se prudce otočila na nás tři. "Buď uspějeme a zachráníme naše království, nebo při tom zemřeme nebo si snad myslíte, že nás nechá jen tak odejít, až se jí pokusíme zabít?" Myslím, že až v tu chvíli nám to všem došlo. Po pár vteřinách, kdy jsme stáli jak přibití, jsem se odhodlal udělat první krok. Srdce mi tlouklo dost rychle na můj vkus. Je to zvláštní si uvědomit, jak na moc hraně se pohybujeme.
Snad půl dne jsme se plahočili přes obrovskou louku. Chvíli jsem měl pocit, že jen jdeme na místě, jak se krajina kolem nás skoro neměnila. Po louce následoval les, naštěstí podstatně kratší. Cestou jsme nacházeli věci, které zřejmě spadaly z vozů při cestě do tábora. Všechny jsme je posbírali, aby je podle nich nemohl nikdo najít.
Jakmile jsme sešli z lesní cesty, Eddie se před námi zastavil. "Slyšíte to?" "Co?" Svraštil jsem obočí. "Tábor!" Vykřikla Marry nadšeně a navzdory bolavým nohám a hladu, který sžíral nás všechny, se rozeběhla dopředu. A my za ní. Fred se sice táhl o poznání pomaleji, ale to už byl jeho styl dělat si všechno, jak chce on a nenechat se jen tak někým zviklat.
Tábor Marryina strýce byl o dost větší, než by člověk čekal. I lidí tam bylo podstatně víc. Zajímalo by mě, kde je všechny tak narychlo sehnal. "Strýčku!" Marry skoro zapištěla. Musel jsem se usmát. Vždy mě udivoval způsob, jakým spolu jednali - někdy jako sourozenci, někdy jako otec s dcerou a občas jako rovnocenní bojovníci ve válce. Člověka to přivede na zajímavé myšlenky.
"Alfrede." Mávnul jsem na něj. "Ahoj, kluci." Všechny nás objal. "Rád vás vidím, jaká byla cesta?" Já stačil jen otevřít pusu a Marry mě zarazila. "Bylo to fajn, jdeme jíst." Alfred se ani nenadál a už ho táhla do centra tábora. "Jste jen tři?" Zaslechl jsem, jak se ptá. "Ne. Jen Fred se zase courá vzadu."
O dva měsíce později
Procházeli jsme sutinami tábora. Všude byl cítit pach kouše, ačkoli všechno už bylo dávno na prach spálené. "Snažte se najít něco použitelného. Ve spěchu tu třeba zapomněli něco, co by nám mohlo napovědět, kde jsou" Řekl Fred rozhodně.
"Hale, kluci, jen taková otázka, Jezdci vždy všechno spalují na trout, ne?" "No a?" Nechápu Eddieho přemýšlení, vždy je tak nějak mimo. "Tohle ale zrovna nevypadá jako spálené žháři." "Proč myslíš?" Zajímal se Fred s očima zabodnutými do země. "Stany nejsou tak poškozené, aby hlavní konstrukce spadla. Kotlík je převržen, ale tak, že leží na ohništi, což by zabránilo požáru." "Mohlo se to stát po tom, při útěku. Hlavně nefantazíruj." Protočí Fred oči a odejde stranou. "Stejně si myslím, že to je jen kamufláž. Podívej se, jak jsme blízko lesa. Tráva je teď vlhká, ale byla i předtím? Nechytl by náhodou od tak velkého požáru i celý les nebo minimálně větší kus té trávy kolem? Říkám ti, tohle je falešně zapálené!" Stál si za svým Eddie, ale jeho tvrzení byla opodstatněná. "Jezdci by sem nejeli nic hledat, brali by to jako vyřízenou práci." Doplňoval jsem ho. "Přesně. Alfred není hloupý, má je všechny přečtené." "Hale, já ti věřím, ale Fred? Pořád všechno řeší až moc racionálně, bude chtít důkaz." "Tak mu ho dáme." Eddie zamrká. "A jak?" "Alfred tu jistě nechal nějakou stopu, dopis, značku, prostě cokoli, co by nám řeklo, kde je teď."
A tak jsme s Eddiem místo pozůstatků po útěku hledali znamení, že se to tak nestalo. Fred by z nás neměl radost, ale to bylo v tu chvíli jedno, protože mě právě něco napadlo. "Hej, co se podívat pod ten kotlík?" S Eddiem jsme ho nadzvedli a pod ním byl dopis. S úsměvem jsme na sebe pohlédli







