close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Dechberoucí momenty mého života

15. března 2016 v 21:35 | WhitEvil |  mé pocity a zájmy
Já nevím, zas mám to období, kdy musím nutně přemýšlet nad životem a tak nějak mě napadá, co všechno zajímavého jsem zažila.
Jako první věc, kterou si pamatuji, byla má první dětská pusa. Dostala jsem ji ve školce od jednoho kluka, co pak pusinkoval jinou, protože ona měla bonbony. No vidíte, jak to hezky začalo. Ale je fakt, že jako malou holčičku mě to dost vzalo a toho kluka nemám ráda dodnes, i když mi nic jiného za tu dobu neudělal a nejspíš si na tento moment ani nevzpomíná.
Další vzpomínka je z prvního školního dne, který si tedy pamatuji o něco matněji než minulou vzpomínku, ale pořád si vzpomínám, jak jsem byla nervózní a natěšená. První den ve škole je pro mě pokaždé něco extra, s postupem času má sice menší hodnotu, ale i tak se na něj víc parádím, než na ty všední dny.
Skákání z výšky, věšení se vzhůru nohama a další dětské hry. Už jako malá jsem strašně chtěla být ve všem dobrá, takže když někdo skočil z žebříku u klouzačky z páté příčky, já musela ze sedmé atp. Při té chvíli, kdy letíte vzduchem, jsem vždy na moment litovala, že jsem to udělala, ale po dopadu jsem na sebe byla pyšná. Tenkrát jsem se ještě tolik nebála, že si zlomím nohu a tak podobně.
Největší přebornice jsem byla ve věšení se za nohy téměř kdekoli - na hrazdě, na prolézačkách všeho druhu, na věšáku na prádlo atp. dneska bych se toho bála o dost víc, když vezmete v úvahu, co všechno se mohlo stát, kdybych spadla.
Lektvar stáří. S kamarádem jsme byli blázni do Harryho Pottera a hrozně jsme si chtěli udělat taky nějaký lektvar, takže když mě naši nechali s kamarádem doma, pobrali jsme všechno, na co jsme přišli, a začali jsme míchat. Do onoho lektvaru jsem pak namočila prst a zřejmě mi natekl nebo co a my z toho hned usoudili, že mi ten prst zestárl a že máme lektvar stáří a budeme ho prodávat. Skončilo to na tom, že jsme si už ale nepamatovali všechny "ingredience" a množství a už bychom ho znovu nenamíchali a také nám ten původní ve sklenici začal kvasit.
Narození bratra. Nejde ani tak o to, že jsem v té vteřině přestala být jedináčkem, ale šlo mi hrozně o jednu sázku s dědou - o to, jestli to bude kluk nebo holka. A já vyhrála a cítila jsem se hrozně dobře. No, možná jsem měla chtít holčičku, když nad tím tak přemýšlím. :D
Přihlášky na střední školu. I když jsem měla v deváté třídě samé jedničky, měla jsem hrozné nervy, jestli mě vezmou. Sice jsem se navenek tvářila, že vím, že jo, ale je fakt, že se mi po tom opravdu ulevilo. Vzali mě na obě gymnázia a já si mohla vybrat, kam bych chtěla spíš.
Uklouznutí na skále. No nebyl by to pořádný adaptační kurz, abych se tam málem nezabila. Při jednom výletě jsme šli po takové kluzké skále a s mými botami, které kloužou sami o sobě, to bylo prakticky nevyhnutelné. Uklouzla jsem a už jsem se viděla, jak padám ze srázu. Naštěstí nějak zafungoval můj pud sebezáchovy a chytla jsem se řetězu u cesty právě včas. Vytáhla jsem se nahoru a kromě velké modřiny a děsivého pocitu, se nestalo nic hrozného.
S Bý na atrakci. Už nevím, jak se ta atrakce jmenuje, asi Extreme nebo nějak tak. No prostě je to velké rameno, které se houpe a sedačky se různě otáčí. Poprvé jsem tam byla s Bý, když jsme jely na pouť k její babičce. Docela jsem se toho bála, říkala jsem si, co když mi bude špatně a ona bude zklamaná, že tam nebudeme chodit, ale nakonec to bylo úžasné a já jsem moc ráda, že mě tam dostala. Nakonec jsme tam chodily pořád, celý večer (no spíš noc) a je to dodnes naše nejoblíbenější atrakce, na kterou se letos už moc těším.
Přepad v chatě. Tuto událost nebudu tak moc podrobně popisovat, protože si jí šetřím jinam, ale řeknu to asi takhle: V lese, sami dva v chatě? Ba ne! Kolem číhá totiž spousta magorů se zbraněmi... A víc už snad brzy v nějakém novém článku, abyste se měli na co těšit. V tu chvíli se mi opravdu snad zastavilo srdce.
Pořizování lístků na koncert. Koncert SP byl pro mě kapitolou sama o sobě, ale kupování lístků? To teprve bylo bláznění! Koukala jsem se na óčko, kde kluci byli. Už předtím jsem věděla, že chystají tour, ale nějak se na to všechno zapomnělo. Pak ale koukám a na webu óčka jsou už oznámeny koncerty a jeden z nich v Praze! No tak jsem přirozeně hned hledala, kde lístky koupit, běhala jsem po baráku, přemlouvala jsem rodiče, pak jsem bleskově psala Anet, jestli půjde se mnou a hned jsme objednaly lístky. Při myšlence, že je uvidím, jsem měla srdce v krku.
Toto bylo pár mých vzpomínek na momenty, kdy jsem opravdu sotva popadala dech. Máte i vy nějaké takové momenty?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama