Já vím, zvláštní název pro článek. Vrátím se tedy o pár hodin dopředu, abych ho mohla aspoň trochu vysvětlit.
Dnes večer jsme měli sraz se třídou ze základky. Nechtělo se mi tam jít. Minulý rok, bych tam šla ráda, ale tak nějak jsem si o dost víc oblíbila naši stávající třídu. Jsou tam strašně fajn lidi, často někam vyrážíme spolu...no, my...spíš jedna parta (já ne, protože o víkendech a pátcích mám prostě něco jiného, což se bohužel nedá skloubit). Ale i tak se mi to moc líbí.
Naše třída ze základky je fajn. Ale fajn je asi tak jediné, co o ní jako o třídě obecně vůbec můžu říct. Je tam spousta relativně hodných lidí a ráda bych se s nimi viděla, ale oni prostě nepřišli. Samozřejmě tu byli lidi i od nás z gymplu, i Bý, což je supr, ale tím bychom tak mohli končit.
Na srazu mě asi i víc než lidi zaujal alkohol a občasná hudba, která se tvářila strašně hlubokomyslně, ale ve skutečnosti mi ty texty nepřišli zas tak světoborné. Sraz skončil po osmé hodině, kdy jsme se opět rozdělili na skupinky a každý šel svou cestou. Já šla domů.
Šly jsme s Bý ještě koupit lístek na diskotéku, kam někteří z nás ještě šli, pak jsme měly jít k nám. Cestou jsme potkaly Domču, tak jsem si řekla, že to vezmu kratší cestou domů. Ale vlastně jsem nechtěla jít kratší cestou a upřímně se mi nechtělo ani domů. Celý večer jsem měla tu svou supr depresi, co mě sužuje už delší dobu a spolu s dalšími jevy, jsem se ocitla přesně na té hraně, kdy člověk začíná uvažovat o zásadních změnách a i té smrti.
No a jakožto inteligentního, ale hlavně člověka s nějakou tou promilí v krvi, mě napadlo, že se půjdu projít k rybníku. Občas, když mě popadne ten amok, že musím zhubnout, tak popadnu brusle a jdu jezdit právě sem. Cesta je i v noci dobře osvětlená a zas tak strašidelně nepůsobí.
Chvíli jsem si tam sedla na lavičku. Byly to asi dvě vteřiny, jelikož jsem neskutečně zimomřivá a nejsem schopná vydržet nižší teploty. I tak mi ale za tu chvíli proběhlo hlavou snad milion věcí. Většinou depresivních, protože ty pozitivní mě poslední dobou míjí obloukem, ale co už. Prostě myšlenky. Myšlenky, které mi do hlavy nasadili další teorie a bohužel musím říct, že se všechny z mých dosavadních dosud potvrdily.
Domů se mi nechtělo. Ne snad, že bych to místo nepovažovala za svůj domov, ani mi dnes nevadili mí rodiče, kteří mi často k těmto stavům vypomáhají. Dneska se mi jen prostě nechtělo brečet. Nechtělo se mi trápit se a rozhodně jsem neměla náladu trápit tím ostatní. Do sluchátek jsem si pustila mou oblíbenou skupinu, schoulila jsem se na posteli a napsala tento článek. Původně měl dneska vyjít příběh, ale nebyla jsem nijak schopná se soustředit na jeho napsání.
Chtěla bych ještě dodat, že tento článek píšu hlavně proto, kdyby se ještě někdo náhodou cítil stejně, aby se poučil z mých chyb. Žádné sebepoškozování, alkoholu opravdu s mírou a nedělat hlouposti, které vám v tu chvíli přijdou fajn, ale delším odstupem jsou hloupé a často s bolestivými následky.
A ještě kdyby náhodou někdo měl zájem, tak v nejbližší době plánuji článek o tom, proč se nemám ráda, který vám třeba pomůže tohle trochu pochopit.







