Zamluvil jsem si lístky, doma jsem vysvětlil, že je to nejúžasnější skupina na světě a zajistil jsem si omluvenku na jeden den. Hrdě jsem si nesl tuto zprávu do školy. "Proč se usmíváš?" Rick se šklebil. "Jedu tam." "Kam jako?" "Na koncert Hard Life." "Hmm. Já jenom, jestli můžu, jednu věc - jedeš 100 kilometrů na koncert skupiny, kterou ani neznáš,..." "97." "A nemáš je rád." "Nejsou tak špatní." "Kvůli holce, kterou ani neznáš." "Znal jsem ji jako malej." "A přijdeš si normální?" "Naprosto." Usmál jsem se a myslel jsem to vážně.
A tak jsem jel na ten koncert. Upřímně mě až překvapilo, kolik lidí tam přišlo. Člověk si řekne, že tu skupinu nikdo nezná a pak se tu vyrojí takový dav! Musel jsem tu najít Lin. Stála tam v první řadě. Měla tmavé dlouhé vlasy - přesně jako ve snu. Byla nádherná. Podral jsem se davem lidí, ale zůstal jsem stát asi dva metry od ní. Bál jsem se jít blíž.
Koncert dopadl nad má očekávání a, když skupina dohrála, odešla a rozsvítila se světla, Lin se otočila přímo na mě. Všimla si mě? Ale jak by mě mohla znát? Dost jsem se za tu dobu změnil.
"Neměl si sem chodit." Řekla. "Co? Proč?" Takže o mně věděla, ale jak? "Budu hádat - máš teď podivné sny, cítíš se nezvykle, možná tě i bolí na místech, kam ses nikdy nepraštil." "No vlastně jen ty sny." Řeknu šťastně, ale ona se ani neusměje. "Bude se to stupňovat. Kolik ti je?" "17." "A kdy ti bude 18?" "Za tři týdny. Ale proč se na to ptáš?" "Osmnáctý rok je bod zlomu. Musíš mě nechat být, jinak to ještě zhoršíš." "Ale co zhorším?" Měl jsem pocit, že nerozumím ani třetině toho, co říkala. "Věř nebo ne, tenkrát na té louce jsme na sebe přivolali kletbu. Víš, jak se na svatbě říká, že vás ani smrt nerozdělí? Tak v tomhle případě je to pravda. Dnes večer, když jsi přišel, jsi odstartoval něco silného. Měj se na pozoru." To byla její poslední slova, než se ztratila v davu. Zůstal jsem stát jako přibytý.
Ve vlaku se mi chtělo neskutečně spát a byl bych usnul, kdyby se kolem půlnoci nedostavila ta příšerná bolest hlavy. Něco tak silného jsem nikdy nezažil. Z ničeho nic mi hlava doslova třeštila. Co když teď opravdu cítím, co ona? Nebo si to jenom namlouvám?
Domů jsem přijel nad ránem a spal jsem do oběda, pak jsem hned volal Rickovi. "Tak co, jak si flámoval?" "Ale jo, bylo to fajn." "A viděl jsi svou tajemnou krásku?" "Viděl?" "Fakt?" "Jo, ale to je vedlejší. Potřeboval bych od tebe nějakým způsobem zjistit na ni kontakt. Poslal jsem ti ty stránky a její profil." "No jestli se připojuje přes telefon, můžu ti zjistit její číslo." Rick byl na počítače machr. "To bys udělal?" "No jasně, aspoň mám téma na seminárku. I když...jak o tom tak přemýšlím, tak spíš ne."
Asi po hodině mi konečně přišlo její telefonní číslo, okamžitě jsem jí zavolal. "Haló?" "Bolela tě včera hlava?" Vyhrkl jsem, aniž bych se představil. "Cože? Jo, to seš zase ty. Řekla jsem ti, ať se držíš dál!" "Tak bolela?" Dožadoval jsem se odpovědi. "Ne, ale je pravda, jsem se do ní uprostřed noci praštila, když jsem se zvedala z postele." "Jo, já to cítil." Na druhé straně bylo ticho. "Varovala jsem tě. Drž se od toho dál." "Ale jak...?" Zavěsila. Hodil jsem telefonem na postel.
"Tak do toho myslíš si, že jsem blázen." Vyhrkl jsem na Ricka, jakmile jsem mu detailně všechno převyprávěl. "No v podstatě jste magoři oba, ale tohle spojení je zvláštní. Kdyby to opravdu fungovalo, mohlo by to pomoct u vyšetřování vražd a tak." Protočil jsem oči. "Můžeš se aspoň jednou soustředit na to, co se děje se mnou?" "Kromě toho, že seš neskutečně přecitlivělej, tak se nám asi zabouchnul, takže je můj názor stejně irelevantní." "Já se nezabouchnul." Nejspíš.
V noci se mi o Lin zdál sen teda spíš noční můra. Díval jsem se na ni jako neúčastněná osoba, ale cítil jsem její bolest. Seděla někde pod mostem a z očí jí tekly proudy slz. Z nějakého důvodu jsem ji nemohl zvednout nebo se jí dotknout, jako bych to viděl někde v televizi. S každou její slzou jsem cítil, jak mi puká srdce. Byla to bolest, kterou jsem nikdy předtím necítil. Jako by ze mě někdo vysával mou duši, rval jí ze mě a mačkal ji, dokud z ní nebude nic než prach.
Několik dalších večerů se dostavovaly mnohem bolestivější pocity. Věděl jsem, že se s ní něco děje, ale telefon mi nebrala. Svěřil jsem se Rickovi. "Měl bych s tím něco udělat. Mám pocit, že se trápí." "To máš pravdu." No páni, že by se mnou taky někdy souhlasil. "Taky si myslíš, že bych jí měl pomoct?" "No je mi šumák, co je s ní, ale když se trápíš i ty, tak by se s tím mělo něco dělat." I to byl pokrok. "A co navrhuješ?" Rick začal tvořit plán. V podstatě jsme došli k tomu, že bych za jí měl zajet. Konec konců adresu jsem měl. Problém byl, kdy. Musel jsem mít alibi a našim bych se asi těžko po tak krátké době vymluvil na nějakou akci, aby mi na to dali celý den. Domluvil jsem se teda, že Rick doma řekne, že bude o víkendu spát u nás a já zase, že budu spát u nich. V sobotu ráno vyrazíme a do neděle do večera musíme být zase zpátky.







