close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

V dobrém i... 3/3

25. března 2016 v 22:13 | WhitEvil |  krátké (do 3dílů)
V pátek se mi zdál znepokojivý sen. Lin seděla na posteli a opět plakala. Cítil jsem, jak je zoufalá. Po delší chvíli jsem si všiml krabičky, kterou svírala v ruce. Byly to nějaké prášky. Nevím, kolik jich spolykala, jen jsem viděl její tělo padnout na postel. Chtěl jsem ji zachytit, ale moje ruce ji nedokázaly uchopit. Musel jsem něco udělat.
Hned ráno jsem čapl tašku s oblečením. S Rickem jsme se měli sejít na vlakovém nádraží. Přišel jsem na poslední chvíli a Rick už nedočkavě přešlapoval. "No už jsem si myslel, že ti ji budu muset zachraňovat sám. Kdes byl?" "Zaspal jsem." Oddychuju jako stokilový muž po dlouhém běhu.
Ve vlaku jsem Rickovi vylíčil svůj poslední sen. "Myslíš, že se pokouší o sebevraždu?" Pokrčil rameny. "Rozhodně má problémy. Myslíš, že jí z toho dokážeš vytáhnout?" "Nenechám ji v tom." Řekl jsme rozhodně. Ale v hloubi duše jsem věděl, že nemám tušení, jak jí pomoct.
Díky googlu a Rickovi orientaci v prostoru jsme se vymotali všemi možnými uličkami až před její dům. Byl větší než na fotce. "Tak jsme tady. Jaký máš plán?" Pokrčil jsem rameny. "Asi zazvoním." Nikdo neotvíral. "Mají zataženo, myslíš, že jsou doma?" Před domem opravdu nestálo žádné auto. Mohli být někde na dovolené. "A kde teď jako zůstaneme?" Řekl jsem možná lehce vyplašeně. "Najdu na netu nějakou ubytovnu." Povzdechl si Rick a už se ani nesnažil komentovat, jak je to hrozné, že se se mnou tahá takovou dálku a nic z toho nebude. "Zítra to zkusíme znovu." Řeknu na svou obranu. "Jojo." Prohlásí ironicky Rick a neodlepí oči od displeje.
Náš pokoj byl vcelku útulný. Malý, ale útulný. Hodili jsme na zem batohy a já padl do postele. Zatímco se Rick koupal, zavřel jsem na chvíli oči a zřejmě se na mě podepsala únava natolik, že jsem za pár vteřin usnul. Obklopila mě tma. Byl to první sen, kdy jsem se na Lin nekoukal, ale byl jsem přímo v její kůži. Seděl jsem někde v koutě místnosti. Zvedl jsem se a udělal jsem několik kroků dopředu. Před sebou jsem spatřil světlo, šel jsem k němu blíž - byly to svíčky. Až z blízkého pohledu mi došlo, že to jsou svíčky na narozeninovém dortu. Místo strašidelného ticha se místností rozeznělo hodně štěstí, zdraví. Nic dalšího se ale nestihlo stát, jelikož mě Rick vzbudil, když přišel do pokoje. Prý jsem sebou házel. "Zase se ti zdálo o ní?" Přikývl jsem. "Musíme s tím něco udělat." Řekl až nezvykle ustaraně, což u něj bylo víc než neobvyklé.
O významu snu jsem se dozvěděl až ráno, když jsem zjistil, že má Lin osmnácté narozeniny. Souviselo to nějak s její depresí? Nechtěla snad dospět? V hlavě mi běželo tolik otázek.
Znovu jsme s námahou došli k jejímu domu. Opět tam nebylo žádné auto, ale tentokrát byly roztažené žaluzie. V horním pokoji jsme si všimli nějakého pohybu. Zazvonil jsem tedy na zvonek. Z okna vykoukla Lin celá v černé. "Co tu chceš?" "Vím o tvých pocitech, chci ti pomoct!" "Tohle nezastavíš!" Křikla naštvaně a prudce zavřela okno. Zatáhla žaluzie a já uvnitř cítil, že se pokusí zabít.
"Ricku, musíme se dostat dovnitř!" "A jak? Umím se snad vloupat do cizího domu?" Zlostně jsem zavrčel a několikrát jsem oběhl jejich plot, abych se podíval po slabém místě. "Můžeš přestat vyšilovat?" "Ale já jí musím pomoct!" "A co navrhuješ?" "Přelézt plot, rozbít okno a vlézt dovnitř." "Takže vloupání, no bezva." Rick se otočil směrem od jejího domu a zadíval se k nebi. "Jdu klidně sám!" Cedil jsem slova skrze zuby a už jsem lezl na plot. Ve filmech to rozhodně vypadalo méně složitě. Přelezl jsem ho a ohlédl jsem se za Rickem, který mě pozoroval z povzdálí. Vzal jsem do ruky kámen a zaslechl jsem Rickovu poznámku: "Ach jo, ať nás aspoň zavřou do stejné cely." Usmál jsem se, jelikož jsem věděl, že jde za mnou.
Vlezli jsme dovnitř oknem a běželi jsme po schodech do jejího pokoje. Zamknula se a zevnitř nevycházely žádné zvuky. "Neměli bychom tu být." "Nenecháme ji zemřít!" Protestoval jsem a snažil jsem se vyrazit dveře. Kromě toho, že mě bolela ruka, to k ničemu nevedlo. "Pusť mě k tomu." Odstrčil mě stranou a cesta byla volná.
Lin ležela na zemi a nehýbala se. Jako by část mě prostě odumřela. Cítil jsem, že i já s ní slábnu. Vedle ní jsem viděl rozsypané ty prášky. "Do háje." Vzal jsem ji do náruče a táhl jsem ji ven. Rick volal záchranku, ta ji odvezla, vypumpovali jí žaludek a počkali, než se probere. Byl jsem první, kdo s ní mluvil. "Proč si to udělal?" Měla slabý hlas. "Přeci tě nenechám zemřít." "Víš, že teď už budeme na věky svázaní? Budeš cítit, co já, a naopak. Když jeden zemře, zemře i druhý. Chtěla jsem tě toho ušetřit." "Já nechci. Ne, když tě to bude stát život." Povídali jsme si ještě několik minut, pak jsem ji nechal odpočívat.
Druhý den Lin pustili, musela pak absolvovat několik sezení kvůli pokusu o sebevraždu, ale brzo vše bylo v pořádku. Začali jsme si psát a postupně se i vídat. Zrodilo se mezi námi přátelství a spolu s naším zvláštním propojením je tu šance i na něco víc, protože tu vždycky budeme na všechno spolu. V dobrém i zlém.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Máte často depku?

Velmi často. 55.6% (15)
Často. 18.5% (5)
Jak kdy. 18.5% (5)
Skoro nikdy. 7.4% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama