close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Vyvolený a Zavržená (8)

6. března 2016 v 22:22 | WhitEvil |  Vyvolený a Zavržená
A tak tam William seděl na židli a v naprostém klidu sledoval obřad. Všechno pokračovalo jako by se nic nestalo. Řekli jsme si své ano a William se pomalu zvedl ze židle a odešel.
Hned odpoledne jsme se stěhovali do Ericovi pevnosti. Vše tam bylo tak veliké a honosné. Nedokázala jsem uvěřit, že sem teď patřím, že tohle místo se stane naším domovem.
Večer jsem seděla na okenní římse naší ložnice a hleděla jsem ven do tmy. Dovnitř foukal chladný suchý vítr a záclony se v něm lehce pohupovaly. Byl to zvláštní pocit uvědomit si, že se všechno mění.
Na ramenou jsem ucítila chladné paže. Za mnou stál Eric a usmíval se, také bych se měla usmívat. "Vybrala sis dobře," řekl pyšně. "Bude nám tu krásně." Já jen přikývla.
Celou noc jsem nemohla spát. Myslela jsem na Williama. Pořád jsem ho viděla před sebou. To jak mluvil, jak jednal. V jednu chvíli jako bych ho ztratila. Ne jednou, ale milionkrát. Cítila jsem se za to hrozně. Moje srdce vědělo, že to nebylo správné, ale má hlava mi radila, že jen takhle jsem mohla jen odčinit to, co jsem učinila naší rodině. Vždyť můj otec se mnou poprvé za tu dobu promluvil právě dnes. Udělala jsem správou věc, udělala. Pořád jsem si ta slova opakovala, ale nějak jsem jim nemohla uvěřit.
Ráno bylo chladné, stejně jako Ericovy doteky. Cítila jsem se jako v ledovém království, odkud se nikdy nedostanu. "Ani nevíš, jak dlouho jsem po tomhle toužil." Pronesl a odhrnul mi vlasy z obličeje. Uvědomovala jsem si, že mě vlastně zachránil, ale ani tak jsem k němu nic necítila. Přesto jsem se usmála.
Po obědě mel Eric nějakou práci, takže jsme se sestrou měly čas se jít projít do parku. "Pořád toho nelituješ?" Započalo naše obvyklé téma. "Není čeho litovat, musela jsem nás odtamtud dostat." "A nemyslíš si, že by mohlo byt všechno jinak?" "Ano, žili bychom na ostrově hezky všichni na hromádce, dokud bychom nezemřeli, což by bylo velmi brzo." "No dobře. Ale divila jsem se, žes to udělala, když tam přišel, já bych na to neměla." Pak jsem se odmlčela.
"Víš, co s ním teď je?" Musela jsem to vědět. "Soudili ho, ale neboj, jeho otec měl dost prostředků, aby ho z toho vysekal. Myslím, že teď bydlí zase doma." To jsem potřebovala slyšet, teď mu budu moci aspoň napsat.

Večer jsme šli hned spát, jelikož Eric byl ze všech obchodních záležitostí unavený. Počkala jsem, až usne a vysmekla jsem se z jeho objetí. Co možná nejtišeji jsem se oblékla a vzala za kliku. "Kam jdeš?" Zřejmě ještě nespal. "Nemohu spát, půjdu na chvíli do knihovny, jen si odpočiň." Uklidňovala jsem ho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama