close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zachránce

16. března 2016 v 22:34 | WhitEvil |  krátké (do 3dílů)
Když jsem vyšla základní školu, měla jsem pocit, že jsem na světě sama. Všichni mí domnělí přátelé se ode mě odtrhli a já zůstala sama. První den na střední se dostavily deprese. Několik týdnů potom se dostavil on - můj zachránce.
Znáte ten moment, kdy vám nic nedává žádný smysl, cítíte se slabí a bezradní, nevíte, kam dál? Tento pocit se mě dovedl držet skoro půl roku. Jaka jsem potkala ke konci tohoto období. Byl to vlastně normální kluk, nerozeznali byste ho od jiných. Promluvil na mě. Bylo to tenkrát na autobusu, kdy jsem opravdu neměla náladu se s někým vybavovat. Ptal se mě na čas, když jsem mu odpověděla, snažil se zapříst rozhovor, odsekla jsem. Nebyla jsem milá. Na nikoho.
Při nástupu do autobusu se mi rozkutálely peníze. Asi si můj den řekl, že nebyl dostatečně špatný a potřeboval to rychle dohnat. Právě si vybral den, kdy řídil nepříjemný autobusák, co křičel snad na všechny, i kvůli prkotině. "No super." Povzdechla jsem si a na schůdcích jsem rychle sbírala peníze, než se na mě dostane řada.
"Víte, co? Dejte mi ty lístky dva." Zaslechla jsem z ničeho nic. Zvedla jsem oči a on si tam tak stál. Neobratně jsem se zvedla. Vzala jsem si od něj lístek. "Dík." Řekla jsem dost otráveným hlasem. "Špatný den?" Ptal se. "Špatný život." Řekla jsem, přiznávám se, upřímně. V tu chvíli jsem se opravdu tak cítila.
Několik dalších dní jsem ho pak vídala v autobuse. Postupem času jsme se spolu bavili víc a víc a já nakonec přestala jezdit bez sluchátek. Stali jsme se přáteli.
Byl to první člověk, za kterým jsem chodila se svými problémy, každý večer jsme si volali a tak nějak se mezi námi vytvořilo silné pouto a já byla zase šťastná. Po necelém roce mě dokonce přemluvil, abych si vytvořila profil na sociální síti. Seznámila jsem se tak s dalšími lidmi a později jsem si s nimi začala psát. Když se pak v kině objevilo pokračování mého oblíbeného filmu, s několika z nich jsem se domluvila, že tam půjdeme spolu. Vzala jsem i Jaka, ale ten mi pak řekl, že cítil odstrčeně a že mu přijde, že nepatří k mým přátelům, když se mu celou dobu nevěnuji. Samozřejmě to nebyla pravda, věnovala jsem se mu, ale už ne tolik. Dost mě tím naštval a v zápalu vzrušení jsem na něj vykřikla: "Tak jestli se ti to nelíbí, můj přítel už dál být nemusíš!" Nevím, co mě to popadlo. Asi jsem měla pocit, že není šťastný, že jsem šťastná. Jako by mi další přátele nepřál. Byla jsem hodně zmatená ze svých vlastních pocitů a myšlenek.
Jako mávnutím kouzelného proutku přestaly naše hovory, už jsme si nepsali a myslím, že začal dokonce schválně jezdit jiným autobusem, aby mě nemusel vídat. Bylo mi to líto, měli jsme krásný vztah. Na druhou stranu jsem se nechtěla omlouvat. V žádném případě, byla jsem v právu! Určitě!
No a tak rychle, jak zmizel můj smutek po jeho příchodu, se teď zase objevil. Jako by se to všechno hroutilo. Lidé na sociálních sítích se do mě začali navážet, dost tvrdě. Objevovali se náhodní lidé, o kterých jsem ani nevěděla, že existují a začali mi psát urážlivé zprávy. Moji přátelé se o mě přestali zajímat. Už mi neodpovídali na zprávy a někteří si mě vymazali z přátel. Vůbec jsme netušila, co se děje. Co jsem udělala špatně? Byla jsem to pořád já, proč to teď byl takový problém?
Cítila jsem se hrozně a nejhorší na tom bylo, že jsem si ani neměla s kým promluvit. Tak sama. Doslova opuštěná. Svět byl tak velké a nebezpečné místo. Chtěla jsem se zabít. Nemohla jsem vydržet ten tlak ze všech stran, tu bolest, všechny ty špatné věci, co o mě říkali. Věděla jsem, že jsem na pokraji svých sil a už jsem jen čekala, než přijde chvíle, kdy to nezvládnu a skoncuji se svým životem.
Kdybych tenhle příběh nezažila, neuvěřila bych tomu, co se stalo. Jake se mi znovu ozval. Začali jsme pomalu, ale brzo už jsme si zase psali a povídali jako dřív. Chodili jsme spolu ven a já se opět začala cítit potřebná.
Po nějaké chvíli jsem se mu svěřila se svými problémy. Řekl mi, že je rád, že se mi ozval právě včas a že mi pomůže. Všechny problémy byly pak jednodušší. Kritiku jsem snášela mnohem lépe a přišla jsem si silnější.
Pořád tu však bylo to ale. Urážky nejsou hezká věc a ani, když mátě někoho, kdo vám pomáhá, jak může, nejde to zvládnout jen tak. Ten den jsem si stáhla program, který umí pracovat s IP adresami a zjistit, odkud je zpráva odeslána. Po bližší lokalizaci jsem zjistila, kde dotyčný bydlí. Okamžitě jsem to volala Jakovi a pak mi to došlo. "A kde vůbec bydlíš ty?" Za celou tu dobu jsme to ani neprobrali. "Kousek odtud." Uklidňoval mě.
Následující den jsem si toho člověka chtěla najít. Autobusem jsem jela na stanici nedaleko od něj, přelezla jsem plot u jeho domu a zaklepala jsem na dveře. Neuhodli byste, co se stalo. Stál tam Jake. Přímo přede mnou otevřel ty dveře. "Nee.." V tu chvíli se mi to všechno spojilo v hlavě. Přišel si odstrčený, když jsem byla s přáteli. Nebyl nadšený z toho, že už jsem šťastná a nepotřebuji ho. Musel si to zařídit. Snažil se mi zničit život, abych ho potřebovala. Pokusil se přijít jako strážný anděl, ale místo toho mi působil jen bolest. Málem jsem se kvůli tomu zabila, ach bože.
Utekla jsem někam k rybníku, kde jsem se zastavila. Věděla jsem, že běží za mnou. "Jak si to mohl udělat?" "Protože mi na tobě záleží!" Křičel snad ještě naštvaně. "Tak proto si psal všechny ty věci? Víš vůbec, jak mě to bolelo? Vždycky jsem ti povídala, jak se trápím a tys to jen poslouchal a bylo ti to jedno." "To ne! Neměl jsem z toho radost, ale potřeboval jsem, aby sis uvědomila, že svět je špatný a jen já tu pro tebe budu vždycky. Vždyť já tě taky u sebe potřebuji." "Ale já tebe už ne. Nechci tě vidět, už nikdy nechci slyšet tvůj hlas. Tohle je moje sbohem, Jaku." Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Volal něco o tom, jak se změní, ale já mu už prostě nevěřila.
Následující měsíc jsem se musela vyrovnat s ještě větší šikanou na internetu, ale pak to přestalo. Nebylo lehké to ustát, ale věděla jsem, že to musím zvládnout.
Jaka jsem pak ještě několikrát viděla. Už jsme na sebe nemluvili. Myslím, že se po mě někdy ohlédl, ale kontakt už jsme nikdy nenavázali. Je tak ironické, že mě můj zachránce málem přivedl k sebevraždě.
Tento příběh je tak trochu o dvojím významu. Jednak je vidět, co jsou lidé schopni udělat, když jim jde o něčí pozornost nebo lásku a na druhou stranu je tady to obecné poselství, že věci, které máme rádi, které nám dělají tak nějak dobře, nám vlastně mohou zároveň i ubližovat. A často na to přicházíme opravdu pozdě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Máte často depku?

Velmi často. 55.6% (15)
Často. 18.5% (5)
Jak kdy. 18.5% (5)
Skoro nikdy. 7.4% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama