Už od útlého věku jako by se mi můj život snažil naznačit, že jsem k ničemu. Pamatujete si ty soutěže, co jsme dělávali na základní škole? Pokaždé jsem měla počet bodů těsně pod čarou. Učitelé si museli myslet, že to dělám schválně. Dokonce i v přijímacích zkouškách na střední školu jsem byla těsně pod požadovanou hodnotou. Naštěstí několik studentů šlo na jinou školu a já se sem dostala. Moje prokletí ale pokračovalo dál. Jako by se mi můj život vysmíval a opakoval: Zkus to znovu, zkus to znovu. Ale co když já už to nechci zkoušet? Proč se mi to nemůže aspoň jednou podařit? Byla jsem zoufalá. Existuje snad větší smolař? Pochybuji.
Bod zlomu pro mě nastal, když jsem se jednou uprostřed noci vracela domů. Šla jsem zrovna z doučování, cestou jsem se stavila na jídle a domů jsem to měla docela daleko. Byla zima a lampy po cestě buď nesvítily, nebo jen blikaly, z čehož akorát tak bolí hlava. Při chůzi a pobroukávání mých oblíbených písní jsem si ani nevšimla, že jde někdo za mnou. A snad ani, kdybych si toho všimla, nevěnovala bych mu takovou pozornost. Snad bych jen ztišila to broukání.
Dvě ulice od našeho domu je vždy tma jako v pytli, vyndala jsem si telefon, abych si posvítila na cestu. Něčí ruka mi ho vyrazila z ruky. V tom šoku jsem ani nestihla vykřiknout. Asi vteřinu jsem prostě zírala, ani jsem se nepohnula. Nevěděla jsem, co dělat. Zalapal jsem po dechu. Srazil mě na zem tak rychle, že jsem si ani nevšimla jeho obličeje. Hlavu mi tiskl tváří k zemi, abych na něj neviděla. Další skvělá rána od života. Další zkus to znovu? Já se už nechci pořád o něco pokoušet. Poučila jsem se. Nemá to cenu, nikdy to nepomohlo, proč se snažit dál?
Absolutně jsem se v tu chvíli vzala. Zkus to znovu, zkus to znovu. Znělo mi v uších. Snášela jsem další rány. Jako by mě ani nebil ten útočník, ale můj život. Tolik mých neúspěchů mi běželo před očima. Život se mě snažil tolikrát shodit na zem, kde jsem teď ležela. "Dobrý pokus, zkus to znovu." Řekla jsem najednou. V rukou se mi objevila neuvěřitelná síla a spolu s momentem překvapení jsem ze sebe útočníka shodila. Ani jsem se nezajímala, kdo to je. Zvedla jsem se, pobrala jsem svoje věci a rychlou chůzí jsem pospíchala domů. Nešel za mnou.
Od té doby jsem se stala silnější. Neúspěchy mám pořád, ale vím, že se příště překonám a dopadne to líp. A že to budu zkoušet...znovu a znovu.








To je ale kouzelný sen. Ale opravdový zloděj mobilů jde po kořisti stůj co stůj.