close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zlá královna (8)

29. března 2016 v 21:38 | WhitEvil |  Zlá královna
Počkali jsme si na příjezdové cestě k městu. Marry donutila zastavit vůz s obilím, my jsme rychle nalezli k pšenici, chvilku jsme počkali, vůz se rozjel a my Marry cestou zatáhli dovnitř za námi. Museli jsme jí samozřejmě dát čepici a trochu ji převléct, aby splynula s mužským osazenstvem uvnitř hradeb.
Přijet do města bez povšimnutí nebylo tak těžké. Při nejmenším si každý všímal své práce natolik, aby nespatřil tři kluky a jednoho podivně vypadajícího vousatého chlapíčka vyskakovat z vozu za jízdy. Potíže nastaly až ve chvíli, kdy jsme museli zjistit, kdy a odkud přijíždí jídlo až ke královně. Té se samozřejmě dostávalo už hotových produktů, ale ne hned ráno. Tím pádem jsme se museli potloukat po tržišti skoro půl dne. Byla to nuda.
Konečně jsme se ale dočkali kýžené chvíle. Využili jsme naší známosti s chlápkem od stánku, který si očividně přál stejný výsledek našeho snažení jako my. Mohli jsme díky jeho důvěryhodnosti zásilku pro královnu převzít a dostat se tak do hradu.
Chléb a další potraviny jsme samozřejmě nenesli přímo k ní, položili jsme je hned v přízemí na schody a prozkoumávali jsme hrad. "Cítíte to? Dost to tu smrdí. Jako nějaká zdechlina." Ohrnoval Eddie nos. "Co my víme, třeba tu někde narazíme na mrtvolu." Zažertoval Fred. "Fuj, kluci, jste nechutný!" Marry protočila oči. I když to tam vlastně opravdu hodně páchlo.
Chodby hradu byly kamenné a podle toho i studené. Vlastně z celého toho místa tak nějak sálal chlad. Přesně takových chlad, co se vám prokouše do těla a způsobí vám husí kůži.
V prvním patře jsme objevili vězení. To místo bylo navzdory umístění tak temné, že byste sotva poznali, že není pod zemí. "Ona tu drží ty nebohé ženy." Marry vyjekla a chtěla k nim běžet. Fred ji zastavil. "Nejdřív si to vyřídíme s ní, pak je osvobodíme." Marry chtě nechtě přikývla.
O patro výš už chodby nepůsobily tak ponuře a jisté společenské vrstvy by zde dle mého odhadu ještě rády žily. U schodiště se objevilo zábradlí ze dřeva a brzo i schody místo kamenných byly dřevěné. Všechny chodby byly ale stále prázdné.
"Ona si má takovej barák a nikoho v něm? To je trochu psycho." Poznamenal Eddie. "Jestli sis nevšiml, ona je dost psycho." Odvětil Fred. Něco na tom bylo. A zatímco moji přátelé se dali do živé diskuze, já pokračoval mlčky kupředu. Moc dobře jsem věděl, že už nám zbývá jen jedno patro k místu, kde bydlí Catherine a šance, že tu na ni narazíme stoupala s každým krokem.
Rychlost chůze se rapidně zpomalila a už si nikdo nepovídal, ani nešeptal. Všichni jsme se pořád rozhlíželi, jestli někde na někoho nenarazíme. Zůstávali jsme v pozoru. Skvostně vyzdobené pokoje ale jako by měly zůstat prázdnými na věky. Chodby s obrazy jako by sloužily jen té troše služebnictva, které k sobě královna pustila a sluneční svit pronikající skrze velká okna jako by nedovedl rozjasnit žádnou tvář.
Velmi opatrně jsme vyšli po schodech. Srdce mi bilo jako o závod, až jsem si myslel, že už to uvnitř mě nevydrží a vyskočí mi z hrudi ven. Cítil jsem její přítomnost. Pomalu jsme kráčeli chodbou - já byl vpředu, Marry šla za mnou, následoval Eddie a poslední šel Fred. Rozhodli jsme to tak, abychom my dva řekněme silnější mohli případně Marry a Eddieho ochránit. Z chodby vpravo od nás se jako nějakým kouzlem vynořila vysoká postava ženy středního věku, však s dobrou postavou v upnutých dlouhých saténových šatech. Dlouhé vlasy jí padaly na ramena. Na tváři jí hrál samolibý úsměv. "Jdete pozdě." Pravila, než se kdokoli z nás stačil vzpamatovat. Opravdu nás čekala nebo nás chtěla zneklidnit? Protože já bych měl nahnáno i tak. "Nás to velice mrzí!" Štěkl Fred ještě v běhu a svým mečem se po ní ohnal. Ona meč vzala do ruky, vytrhla ho z jeho sevření a odhodila dál. Z dlaně jí tekl proud krve, ale to ji očividně nijak neznepokojilo. "Stráže, odveďte tu nevkusně oblečenou dívku k ostatním." Zavelela a v chodbě se během vteřiny objevilo několik vojáků, kteří se chopili Marry. "Koukejte mě pustit!" Křičela a šila sebou tak, že jí spadl i čepec, který skrýval její dlouhé vlasy. Chopil jsem se kopí a zaútočil jsem na jednoho z vojáků, ten můj útok ale ihned odrazil a shodil mě na zem. Eddie se mezitím sápal po Fredově meči, ale tu ho Catherine chytila pod krkem a jen jednou rukou ho zvedla do výšky.počkala, až bude na pokraji sil a pak ho jakoby milosrdně pustila na zem. Fred se dostal do potyčky s jedním z těch, kteří drželi Marry, ale ani to jí nepomohlo. Odvedli ji dolů - nejspíš do vězení.
O šest měsíců později
Abychom se dostali do nejlepší pozice vůči střeše hradu, museli jsme se vyškrabat na hradby kolem města, kde jsme si připravili provazy a háky a ještě než vyšlo slunce, začali jsme lézt. Jako první se podařilo zachytit hák Fredovi, který se na provaze zhoupl, při nárazu na stěnu hradu se odrolila trocha omítky. Jen se na nás ohlédl a jeho pohled jako by sám o sobě říkal, ať si na tohle dáme pozor.
Asi o minutu později se podařilo i mně zachytit provaz v díře ve střeše a rychle jsem lezl nahoru. Eddiemu to trvalo ještě několik pokusů a Fred už byl skoro nahoře, když Eddie teprve začal lézt. V půli cesty mě napadlo, že to není vůbec tak lehké jak si to pamatuji z dětských let, navíc, když spadnu, budou mě tak maximálně seškrabovat z chodníku. Při té představě jsem se otřásl.
S vypětím všech sil jsme se dostali do nejvyššího patra. Koberce zde byly vlhké od občasných dešťů, ale to nám nezabránilo v tom, abychom sebou na ně praštili a odpočívali. Na nějaký dlouhý oddech ale samozřejmě nebyl čas, museli jsme zachránit Marry.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Bojíte se smrti?

Ne. Těším se na ní. 33.3% (8)
Trochu. 41.7% (10)
Ano. Hodně. 25% (6)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama