Slzy mé jsou sna skleněné,
jak drásají mi oči.
Nohy mé jsou jak dřevěné,
nedovedou stát, když svět se točí
stále rychleji.
Mám v hlavě zmatek
a v srdci splín,
na zemi změť látek,
tu bolest si neodpustím.
Znám život jen z vyprávění,
a tak utápím hlavu pod hladinou,
než započne mé utrpení.
Jen na tu chvíli jedinou
zapomenu na beznaději.
Mám hlavu plnou myšlenek
a v srdci bolest stále,
šťastně se tvářím navenek,
i když mám namále.
Křičím, co mi síly stačí
a nikdo mě neslyší,
srdce se mi z hrudě tlačí,
jen kapka krve bolest utiší.
Jen tehdy můžu jít spát.
Mám hlavu bolavou
a srdce rudé.
Než mě psi vyhrabou,
co se mnou bude?
Ztracená v zapomnění
skončím jako zrádce.
Tenhle svět pro mě není,
ač zněl tak sladce.
Ale po smrti už nemusím se bát.
Po dlouhé době jsem se rozhodla napsat báseň. Nevím, co mě to popadlo asi ta deprese ze všeho kolem i když zrovna dnešní den začal krásně. Doufám, že se vám báseň líbí, i když má zas to smutné ladění, na druhou stranu si myslím, že třeba víc vezme za srdce.







