Jmenuji se Violet. Na první pohled byste na mně jistě nepoznali nic zvláštního, i když podle mého kamaráda Deana jsem docela zvláštní. Mám přítele, vlastně ne jen jednoho, mám jich rovnou pět. Jak k tomu došlo? Abyste to mohli aspoň trochu pochopit, musíme se vrátit o pár měsíců zpět.
Před sedmi měsíci jsem si začala s Petem. Nebyl to sice nějaký velký fešák a moudrosti taky moc nepobral, ale v té době jsem byla úplně unešená z toho, že bych se mohla vůbec někomu líbit. Ze začátku jsem ho brala jako kamaráda a rozptýlení, brzo potom mi řekl, že mě miluje a od té chvíle jsem to brala jako vztah. Měla jsem před ním jen pár kluků a vzhledem k mému nízkému věku s nimi k ničemu ani nedošlo. Za to Pete už holek vystřídal dost, ačkoli byste to do něj neřekli. Nebyl to žádný idol.
Chodili jsme spolu asi dva měsíce. Pete nebyl zrovna moc při penězích, takže jsem za ním jezdila výhradně já, což se později ukázalo jako výhoda s příchodem dalších kluků. První myšlenka na to, že bych chtěla někoho jiného, se mi v hlavě vyrojila, když jsem jela autobusem domů. Byla jsem si u Peta pro věci, které jsem si tam o víkendu nechala, ale Pete mi je nepřinesl, prý neměl čas. Vlastně mě s tím štval už dost dlouho, pořád někde lítal a se mnou si napsal pár zpráv a to byl celý náš vztah. Tedy až na to, že by se mnou nejradši hned vlezl do postele. Tohle mi na něm vadí pořád. Hrozně rád se převádí na veřejnosti, potřebuje se líbat úplně všude a pořád a nijak se tím netají. Přitom líbat zas tak moc neumí.
No jela jsem tedy tím autobusem zpátky domů, slunce svítilo a byl to v podstatě hezký den. Namísto vedle mě si sedl o několik let starší kluk a otevřel si knížku. Dost mě to zaujalo - kluci nečtou často a rozhodně ne s takovým zájmem. "Teda to se nevidí - kluk s knihou." Vzbudila jsem jeho pozornost. "Rád čtu, odreaguji se při tom." "A co to čteš?" Zapředli jsme rozhovor a bavili jsme se o knihách, čtení a vlastně i normálních věcech. Vystupovala jsem zastávku před ním, rozloučili jsme se a já šla domů.
Za Petem jsem jela ještě ten víkend. Byla jsem u něj jenom tři hodiny, protože neměl víc času. Vzal mě ke svojí tetě do bytu, kde jsme se koukali na film. Pochopte, že v té době jsem se s kluky nedostala dál než na líbání. Pete mi jako první sáhl pod triko. Ihned jsem mu řekla, že na to chci jít pomalu. Na to jak zřídka jsme se viděli, začínal rychle. Řekl, že se nezlobí, ale bylo vidět, že na autobuse se mnou čekal už jen ze slušnosti. Taky dalších pár dní se mi neozval a ani já jemu.
Cestou domů jsem opět potkala toho kluka z minula. Už mi mával před nosem novou knihou a vzrušeně mi vyprávěl, jak ta předešlá skončila. Ani bych si nevšimla, že jsme jeli tak dlouho. "Moje zastávka." Řekla jsem a zvedala jsem se ze zahřáté sedačky. "Víš co, doprovodím tě." To mě překvapilo. "Vážně?" "No jasně, aspoň se projdu, vždyť je hezky."
Celou cestu jsme si povídali a smáli jsme se. Cítila jsem v něm cosi ochranářského. Jmenoval se Jerry. Začali jsme si spolu po jeho vyznání, že se do mě zamiloval. Myslím, že jsem se mu chystala říct, že mám kluka, ale představa Peta, který se mi poslední dobou snažil jen dostat do kalhotek, mě donutila mu to zamlčet. Co se taky může stát? Bydlí přes třicet kilometrů od sebe, nikdy se nepotkají, natož aby jeden viděl toho druhého se mnou.
Kupodivu ani vztah s Jerrym mi nedával to něco, po čem jsem toužila - zábavu, ruch, neustálé chození na všelijaké akce. Myslím, že jsme spolu byli venku jednou i s jeho přáteli a s nimi jsem se bavila o dost víc. Jerry byl podstatně starší, sice neměl takový repertoár holek jako Pete, ale za to se uměl někdy chovat jako starý zabšklý chlap po stoletém manželství. Nesvěřoval se, nemluvili jsme spolu jako dřív a večery jsme trávili u televize. A jak trefně poznamenal Dean - já jsem člověk společenský a musím mít nějaké kulturní vyžití.
A brzy se objevil Hans. Byl to hodný kluk, byl vtipný, chytrý a neustále do vás hustil vtipy, že jste smutné myšlenky nemohli mít ještě hodně dlouho po tom. Jezdit na výlety bylo jeho hobby, nejraději by mě bral všude. S Hansem jsme byli dlouho přátelé, jelikož jsem vztah s oběma chlapci sotva zvládala a měla jsem s nimi víc problémů než užitku. Hans byl navíc přesně ten typ pro friendzone - hodný, pozorný, dokonalý, až na jednu chybičku - prostě mu něco chybí. Chybí mu to TO, kvůli kterému se holka zblázní i do idiota. A přesto mi dával pocit, že jsem krásná, že pro někoho můžu být středem zájmů - takový pocit už jsem dlouho neměla.







