Se školou jsme minulý pátek jeli na výlet do Kutné Hory, na který jsem se hodně těšila, dokud jsem nezjistila, že nás na něm budou provádět třeťáci. Oni vás ve škole nalákají, jak si projdete všechny významné památky, ale skutečnost je někde jinde. A na konec ještě test v autobuse.
Začalo to tak, že jsme jeli autobusem od školy. Jeli jsme hodně brzo, a protože den předtím jsem byla s Kubou na představení Mýdlový princ a spala jsem u něj, musel pro mě ráno jet děda, abych autobus stihla. Celou cestu se mi zavírali oči, ale ne a ne usnout.
Cestou jsme se stavěli ještě pro zbylé studenty na Mníšku a opakovala se taková věc, co už se stala jednou, když jsme jeli večer do divadla - nějak nám nevyšla místa a pár holek muselo sedět na schodech. Holt jsme dostali nejlepší kombinaci učitelek - tu, která vás hrozně ráda zkouší z toho, co jste se měli na výletě naučit, a tu, se kterou je autobus vždycky plný a někteří nemají místo na sezení. Závidění hodné, no ne?
Asi v polovině jízdy začala učitelka obcházet lidi v autobuse, aby se zapsali do týmů, ve kterých budeme chodit po městě. V každé skupině mohli být jen 2-3 lidi z druháku, tak jsme šli s Lenkou do posledního týmu, kde ještě nikdo od nás nebyl. Bylo vidět, že ani třeťáky to nijak zvlášť nebralo.



Chrám svaté Barbory


Dnešní galerie moderního umění a Kamenný dům


Umění ve městě


Kašna dříve sloužila jako užitková na zdroj vody.



Stroje k získávání stříbra


Výroba stříbra
Nakonec jsme tedy dorazili na místo. Ve skupinkách jsme chodili po všech památkách, ale jen tak v rychlosti jsme si o nich řekli několik informací a šli jsme dál. Dali jsme si rozchod na oběd a pak jsme s druhou skupinou, která také chodila nejdříve po městě, šli do podzemí.
Vzhledem k tomu, že mamka má klaustrofobii a já mám slabou fobii po ní, jsem se opravdu necítila moc dobře, když mi řekli, že nejnižší místo bude vysoké 120cm a nejužší místo bude mít 40cm. Nezbývalo než strach překonat.
Naštěstí pro mě má Lenka stejný problém, takže jsme se bály spolu. Nakonec jsme to přežily ve zdraví, ale v těch nizoučkých chodbách chyběl jen kousek a začala jsme panikařit. Nemám ráda stísněné prostory, a když se vám stěna dotýká pomalu kolem dokola, tak to není nic moc příjemného. Navíc ještě vidíte, že i lidé před vámi jsou pořád skrčení, což znamená, že ještě zdaleka není nízké chodbě konec. Kdyby se tam někdo přede mnou zastavil, tak bych začala panikařit a už by mě odtamtud jen tak nedostali.




V podzemí a před vstupem do něj - že nám to seklo i před možnou smrtí, co? :D
Výkladem o zpracování stříbra končil náš výlet. S Lenkou jsme si ještě v nedalekém obchůdku stihly nakoupit suvenýry. Přivezla jsem něco i mamce s bráchou, ale trvalo jim 3 dny, než si dárky vzali a to jsem jim je musela donést až pod nos. Pořád jsem jim říkala - vy je nechcete? Když byli dole. Nikdy se mnou nahoru nešli. Příště už jim nic nevezu, čekala jsem, že budou mít aspoň radost.
A cestou jsme si ještě napsali ten test. Naštěstí vedoucí naší skupiny byli tak hodní, že ho s námi předtím ještě projeli, protože měli zadání, ale i tak mě štve, že tohle děláme na výletech.
Po příjezdu jsem ještě hlídala bráchu a čekala jsem, než máma přijede z cukrárny, kde si byly sednout, pak jsem si lehla a odpočívala. Celý ten den mi bylo nějak divně a zima - no jo, taky jsme si musely dát zmrzlinu, že? Každopádně mě to zmohlo a příště bych hodně uvažovala, jestli mám jet. Kutná Hora není zrovna blízko a nevím, jestli se tam ještě někdy podívám a takový Chrám svaté Barbory jsem například opravdu chtěla vidět zevnitř.







