Williamův dopis mě opravdu moc nerozveselil. Pro mě to totiž znamenalo každou volnou chvíli strávit po Ericově boku. Občas jsem si přišla jako novinář, když jsem ho vyslýchala, kam se chystá a co bude dělat večer. Nakonec jsem ale díky tomu zjistila, co jsem potřebovala. Eric měl jet na představení nových plánů o ostrově Zavržených, kam samozřejmě půjdu s ním, ale co víc, bude tam s námi i William. Na té akci se bude pít a hodovat, takže si musím sehnat jed. Když se otráví na té párty, nikdo otravu nepřizná - odsoudili by tak jako tak někoho vysoce postaveného, což si nedovolí a převedou to na jinou příčinu.
"Jsi nervózní?" Ptá se mě Eric, když ještě zběžně kontroluji lahvičku s jeden v kabelce. Prudce sebou trhnu. "Ani ne, budu tam přeci s tebou." Snažím se znít co možná nejpřirozeněji. "Já jen, že se ti klepaly ruce." Poznamená a usměje se. "Už je mi zase zima." Snažím se odvést důvod jinam, což ale Erica dovede přímo ke mně. Obejme mě a políbí na krk. Naskočí mi husí kůže. "Měla by ses tepleji obléct." Poradí mi a jde si pro kabát. Je pravda, že mám na sobě šaty s holými zády a ty vážně moc nezahřejí.
Bylo slunečno. Nasedli jsme do našeho vozu a odjížděli jsme na místo určení. "Když všechno půjde hladce, dorazíme mezi prvními." Hrdě hlásí Eric při pohledu z okna. "To je fajn." Poznamenám a snažím se přestat třást. "Jsi v pořádku? Dnes jsi nějaká roztěkaná, děje se něco?" Snaží se mě uklidňovat. "Já jen nemohu uvěřit," že se tě chystám zabít před tolika lidmi, "že tam opravdu jedeme. Vážně se to děje, je to tak zvláštní." Eric se usměje a otočí se na mě. "Před lidmi už jsme byli tolikrát." "Ne před těmito." Ericovy se něco zableskne v očích. "Já vím, o co ti jde." Srdce se mi rozbuší tak rychle, že sotva popadám dech. "Jo?" Při pouhém jednom slově se zakuckám. "No jistě. Bude tam i William, že? Jistě bude těžké ho tam vidět po tom...ehm...incidentu. Neboj, my to spolu zvládneme." Neskutečně se mi uleví. "Zvládneme." To určitě.
Dorazíme asi sedm minut po oficiálním zahájení, takže tam zrovna moc lidí není. Williama spatřím téměř okamžitě. "Půjdu se s ostatními přivítat, jdeš také?" Ach ano, Eric býval vždy velice rád středem pozornosti. "Já tu počkám, dám si něco k jídlu a porozhlédnu se kolem." Bylo mi jasné, že nyní nesmím s Williamem vůbec komunikovat, abych nepřitahovala pozornost. Pořád po něm ale pokukuju. Moc mu to sluší v tom obleku. Jak bych si přála být tu po jeho boku, vše je teď tak složité.
V půl osmé se přednášely plány s ostrovem. Zboří ty malé rodinné domky a postaví velké obytné domy, kde každá rodina dostane svůj pokoj. Prý je to kvůli bezpečnosti. Opravdu? To jako, že by mohli v tom domě třeba sestrojit bombu nebo co? Další podmínky se týkaly práce. Dlouhá práce je prosti lidským právům, proto také byla tato práva upravena, Zavržení nebyli už bráni jako lidé. Ne úplně. Stávají se v jistých ohledech jen objekty, což dává Vyvoleným ještě větší moc. Všichni kolem tak nadšeně tleskali, bylo mi z nich na nic.
Pohledem jsem sjela k Williamovi, který se tvářil stejně otráveně, ačkoli samozřejmě stejně neúnavě tleskal.
Ta chvíle byla ideální, abych do šampaňského nalila jed, jelikož všichni tleskaly a upínali zrak k Williamovu otci. Bylo v tom i cosi poetického. Vyvolený zemře při přípitku na společnost, kterou vybudovali. Na zvrácenou společnost. "Na Vyvolené!" Řeknu sebevědomě. Všichni připíjejí.
K večeru se vracíme domů a Eric mi sděluje, že mu není moc dobře. "Dneska to byl těžký den pro nás oba, měl by sis lehnout." Odvedu ho do ložnice a ještě si dám něco k jídlu. Nebyla jsem schopná něco sníst tam mezi všemi těmi vysoce postavenými Vyvolenými, kteří ani netuší, v jaké bídě žijí Zavržení.
Do ložnice jsem šla jen pár minut po Ericovi, ale z pokoje se už ozývaly podivné zvuky. Otevřela jsem dveře a spatřila jsem Erica, jak leží na zemi a dusí se. "Pomoc." Sípal. Mrzelo mě, že jsem to musela udělat, ale neměla jsem na výběr. Ochotně jsem ho zvedla a posadila jsem ho zpět na postel, on se svíjel dál. "Pro někoho dojdu, zůstaň tady, ano?" Pohladila jsem ho po zádech, byl to téměř upřímný výjev. Vyběhla jsem před pokoj a proběhla jsem chodbou. Narazila jsem na naši služebnou. "Rychle, Ericovi se něco stalo." Doběhly jsme do pokoje právě ve chvíli, kdy Eric vydechl naposledy.
Spustila jsem naučený pláč a za pár minut už bylo celé sídlo vzhůru a pohromadě u naší ložnice. Zavolali jsme doktory, aby zjistili, čím se tak dusil, ale samozřejmě nic nezjistili, respektive zjistit nechtěli, protože by to uškodilo jim i jejich nadřízeným a to nemohli dopustit.







