Jak se tak dívám kolem sebe na lidi s obličeji přilepenými k displejům telefonů, nutí mě to přemýšlet, proč se necháváme technikou tak ovládat. Technika je něco vcelku mladého a kort ty chytré telefony, které vidíme na každém rohu, a takhle nás k sobě připoutá?
Mně to přijde jako vcelku zajímavé téma. Proti telefonům a ani internetu nic nemám, protože díky tomu můžete zůstat v kontaktu i s lidmi, co jsou daleko od vás a zadarmo. Ale všechny ty aplikace a internetové stránky si nás dokonale omotaly kolem prstu.
Máme tu ty hry s míčky atd. a hraje je každý a ještě se předhání s ostatními, kdo se dostane dál. Vždycky přijde nějaká hra, která je hrozný hit a každý ji musí hrát, pak se vyskytne další a všichni zase hrají tu. Tak to jde pořád dokola. Člověk se tedy moc nenudí a sem tam si ty starší vymaže, aby se udělalo místo na nové.
Opravdový problém jsou ale sociální sítě. Facebook samozřejmě všichni známe a nejspíš i máme, ale rozšiřují se zde další jako Instagram, Snapchat atp. Lidé na nich mohou sdílet své zážitky, fotografie atd. zřejmě z toho důvodu také nabyli lidé pocitu, že každého moc zajímá jejich oběd, co dělají ve škole, z čeho dostal tu další pětku a mnoho a mnoho selfíček. Máme tu samé speciální efekty na focení a podobné blbosti, které nás v tom všem podporují. A my jsme připoutaní k telefonům s jakýmsi pocitem nutnosti sdělit světu, co zrovna děláme, jak se máme,...
Vidíme tak lidi v kavárnách, jak si nepovídají, ale sedí na telefonech, vidíme tak lidi na ulicích, ve třídách se nikdo nevěnuje učení, ale svému dotykovému displeji a všechno jde tak nějak do kopru.
Myslím si, že už jsme prostě nějak zakrněli a nejsme schopni se spolu pořádně bavit. Ano, jsme komunikativní, ale tak nějak jsme přimrzli na fázi komunikace přes elektroniku. Když se lidé ani na prvním rande nedovedou spolu bavit, jaký asi mají vztah? Když se kamarádky víc než sobě věnují telefonům, proč se vůbec scházejí? Proč to, co sdělujeme světu každý den, nesdělíme svým blízkým?
Nejspíš proto, že nám to přijde hloupé. Koho zajímá, že dneska učitelka měla fakt podivný outfit nebo že dneska celá třída stála u oken a o přestávce sledovali tělocvik druhé třídy. Jsou to takové blbosti, které za normálních okolností nikomu násilně necpeme, ale umístit je na internet nám přijde vlastně v pořádku, takže místo komunikace s blízkými komunikujeme s cizími lidmi, které třeba takové věci budou zajímat...no a při nejmenším je obereme o čas.
Vesměs jsme pak stejně jen jeden dav ozářený světlem displejů a monitorů, který slepě následuje trendy dnešní doby a pomalu zapomíná, kdo vlastně byl. Ignorujeme své blízké a ve své podstatě jsme tak hrozně sami, že hledáme útěchu v počtu liků na naší profilové fotce nebo následovatelů na twiteru. A přitom nám to nic nedává.
Nejsem na to obec pyšná a je mi tak trochu do pláče, že spolu nejsme schopni komunikovat normálně. Vždyť to ještě nedávno šlo, tak co je za problém? Až se nás naše děti zeptají, co jsme dělali v jejich věku, budeme vůbec mít odpověď, na kterou budeme moct být pyšní? Nebo vlastně tento problém nebudeme muset řešit. Protože se s takovým přístupem třeba ani s partnerem neseznámíme a nebudeme tudíž mít ani žádné děti?







