Tak jsem se rozhodla napsat svůj druhý rýmovaný příběh. Řekla jsem si, že to bude rychlejší, když je to logicky kratší, jenže zrýmovat to? To není zas taková sranda. Nakonec jsem na tom pracovala s přestávkami skoro celý den, tak doufám, že se vám bude aspoň líbit.
Začalo to tenkrát u fontány,
na vodě labutě, ve vzduchu vrány,
očima od vody až k těm tvým zabloudím,
myslel jsem si, že snad sním.
Vlasy černé jako křídla vraní,
hotová inspirace k psaní.
Tu noc nemohl jsem spát,
už tenkrát začal jsem tě milovat.
Od té doby se mi těžko dýchá,
když vidím tě, u srdce mě píchá.
Tvá krása a nebeský klid
vědět to tenkrát, nenechám tě odejít.
Však bylas ta nedosažitelná,
dokonalost nevystihnutelná.
Nemohl jsem tě přece mít,
ach, jak já bál se na tebe promluvit.
Byl jsem hned u tebe a jen tam stál,
ale vůbec jsem nevěděl, co dál.
Jen pozdrav, slova tak prostá,
však z mých úst vycházela zostra.
Doufal jsem, že neomdlím.
Jedno slovo a budu tvým.
Tys promluvila hlasem jemným:
"Jak se máš?" A dál už nevím.
Slíbili jsme si společnou večeři,
ale ještě, než se zešeří,
pak pozorovat slunce západ,
znělo to jako skvělý nápad,
jen déšť nám ho překazil
a já tě pak rýmou nakazil,
ale tys nakazit chtěla,
žes prý nikdy takovou neměla.
Po prvním polibku bylo vše jasné -
já jsem tě miloval a tím to hasne.
Když přišla jsi k nám, táta byl bez sebe,
vždyť taky vypadáš, že přicházíš z nebe,
jak anděl s bledou kůží
držící kytici růží.
Byla jsi mé první poblouznění,
a dodnes trvá to naše souznění.
A když sešel se s rokem rok,
přišla touha o pokrok.
Já koupil jsem nám dům - náš hrad,
sem chodili jsme se ukrývat.
Když jsi přišla sem - oči červené,
věděl jsem, že jsou od pláče splavené.
To zemřela ti matka, dobře vím,
jenže život už jí nevrátím.
Až slzy přešly, přišel smích,
přišla zima - jízda na saních.
Učilas mě zatáčet a já ti věřil,
škoda, že jsme pak skončili v keři.
Na Vánoce v krku kosti,
byli jsme to ale hosti.
Navrhla si o zážitcích psát
a vida, lidé mě začali poznávat.
Přišli první úspěchy i pády,
ale tys zůstala vždycky tady.
Věděl jsem, že nechci jinou,
tak nechť dva lidé spolu splynou.
Byl jsem vyděšen, až běda,
vždyť žádat o ruku je věda.
Tys mě brzy uklidnila,
můj sen ve skutečnost proměnila.
K oltáři nesla ses jak královna já byl tvůj král,
tolik jsem tě miloval.
Vydal jsem první sbírku
a trvalo jen chvilku,
než přišla ta novina,
že budeme rodina.
A já poprvé v porodnici
uviděl tu uličnici -
nejkrásnější ze všech dětí
a že jich bylo jako smetí!
Hana rostla jako z vody
přes radosti i nepohody,
holka krásná jako květ,
u nohou jí ležel svět.
Malé dítě hrávalo si na ulici -
jenom kousek přes silnici
a náhle leží pod koly.
Prý co bolí, to přebolí.
Bez ní nezbyl důvod k žití
ani psaní, jenom pití.
Mohla zažít vzlety, pády,
vždyť vyrostla do parády,
místo toho věčné snění,
však neupadne v zapomnění,
já budu její příběh vyprávět,
ať dozví se ho celý svět.
Oči pláčou, srdce žalem praská,
zbyla nám už jen ta naše láska.
Já nepsal a ty ses ptala,
já plakal, tys utěšovala.
Za slzy se nestydíš,
úsměv jiným nezávidíš.
Skrývá se v tobě velká síla,
kéž by i mě oslovila.
Psaní už mě netěší,
mé problémy nevyřeší.
Dřív žil jsem, abych psal,
teď píšu, abych nezapomínal,
čím vším jsme prošli spolu -
život jak horská dráha - nahoru a dolů.
Ty viděla jsi to dobré jen -
za každou noční můrou krásný sen.
Dokonce i při mé těžké nemoci,
když nebylo mi pomoci,
tvrdila jsi, že budu žít
a já chtěl tomu věřit.
Ale je to nemoc silná
tahle ta rakovina.
Nebyly ty roky smůly
jenom znamení z hůry?
Nebylo to znamení,
že pro nás štěstí není?
My doufali, však stále nic,
léčebných metod na tisíc
a bez výsledku zas a zas,
myslím, že konec čeká nás.
Dobře však vím, že i když strach dostaneš,
nikdy doufat nepřestaneš,
budeš se pořád smát
a já nebudu mít chuť to vzdát,
vždyť při pohledu do tvých očí
celý svět se kolem točí
a mé srdce se zastaví,
tvá láska všechno napraví.
A tak, až má mysl přestane snít,
mé srdce přestane bít,
má ruka přestane psát,
já budu tě stále milovat.







